Nečekaný dopis: Příběh jedné české rodiny a jejich adoptované dcery

„Mami, proč máš zase ty smutné oči?“ Anička se na mě dívala od stolu, kde si kreslila obrázek domečku. Její hlas byl tichý, ale v očích měla tu dětskou upřímnost, která mě vždycky rozbrečí. Snažila jsem se usmát, ale v krku mi uvízl knedlík. V ruce jsem svírala dopis, který přišel dnes ráno – obyčejná bílá obálka bez zpáteční adresy, ale uvnitř slova, která mi rozbila srdce.

„To nic, zlatíčko. Jen jsem unavená,“ zalhala jsem a pohladila ji po vlasech. Petr seděl v kuchyni a upřeně mě sledoval. Věděl, že něco není v pořádku. Vždycky to poznal.

„Co je v tom dopise?“ zeptal se tiše, když Anička odběhla do svého pokoje. Položila jsem obálku na stůl a chvíli jen mlčela. Pak jsem mu ji podala. Četl pomalu, každé slovo jako by ho bolelo.

„Vím, kde je její matka,“ stálo tam. „Pokud chcete znát pravdu o Aničce, ozvěte se.“

Petr položil dopis a zadíval se na mě. „Co budeme dělat?“

Seděla jsem tam a cítila, jak se mi podlamují kolena. Rok jsme bojovali o to, abychom Aničce dali domov. Rok jsme ji učili říkat nám mami a tati, objímali ji, když měla noční můry, smáli se s ní, když poprvé jela na kole. A teď tohle.

Vzpomněla jsem si na první den, kdy jsme ji viděli v dětském domově v Brně. Byla tak malá a vystrašená. Nikomu nevěřila. Ale když jsme jí nabídli plyšového medvídka, poprvé se usmála. Ten úsměv mi změnil život.

Teď jsem měla pocit, že nám někdo chce všechno vzít.

Petr byl vždycky ten rozumnější z nás dvou. „Musíme to zjistit,“ řekl rozhodně. „Anička má právo vědět, odkud pochází.“

Ale já jsem měla strach. Co když její biologická matka bude chtít Aničku zpátky? Co když jí ublíží? Co když nás všechny zničí?

Večer jsme seděli s Petrem na gauči a mlčky sledovali televizi. Anička už spala a já jsem pořád přemýšlela nad tím dopisem. Nakonec jsem vzala telefon a napsala na číslo uvedené v dopise: „Chceme vědět pravdu.“

Odpověď přišla hned druhý den ráno: „Sejdeme se dnes v šest u sochy Jošta.“

Celý den jsem byla jako na trní. Petr mě držel za ruku a snažil se mě uklidnit. „Ať už se dozvíme cokoliv, Anička je naše dcera,“ opakoval pořád dokola.

V šest hodin jsme stáli u sochy Jošta na Moravském náměstí. Bylo chladno a já se třásla nejen zimou. Najednou k nám přišla žena – asi třicetiletá, s tmavými kruhy pod očima a nervózním výrazem.

„Jste rodiče Aničky?“ zeptala se tiše.

Přikývli jsme.

„Jmenuji se Lucie Nováková,“ představila se. „Jsem její teta.“

Zatajila jsem dech.

Lucie nám vyprávěla příběh, který jsem nikdy nechtěla slyšet. Její sestra – Aniččina matka – byla závislá na drogách a skončila ve vězení. Otec byl neznámý. Lucie se snažila Aničku získat do péče, ale sociálka jí to nedovolila kvůli jejím vlastním problémům s bydlením a prací.

„Nikdy jsem ji nechtěla opustit,“ plakala Lucie. „Ale neměla jsem šanci.“

Seděli jsme tam dlouho do noci a poslouchali její příběh. Bylo to bolestivé a zároveň osvobozující. Najednou jsem pochopila, proč má Anička někdy tak smutné oči.

Když jsme přišli domů, Anička už spala. Sedla jsem si k ní na postel a hladila ji po vlasech. „Zítra ti všechno povím,“ zašeptala jsem jí do tmy.

Druhý den jsme si sedli všichni tři ke stolu a já začala vyprávět. O tom, odkud pochází, o její mamince i tetě Lucii. Anička mlčela a jen tiše plakala.

„Mami, ty mě nechceš?“ zeptala se nakonec.

Objala jsem ji tak pevně, jak jen to šlo. „Nikdy tě neopustím,“ šeptala jsem jí do vlasů.

Od té doby jsme začali jezdit za Lucií na návštěvy. Bylo to těžké – pro mě i pro Aničku. Ale pomalu jsme si zvykali na novou realitu. Anička měla víc otázek než odpovědí, ale věděla jsem, že teď už jí nikdy nebudu lhát.

Někdy večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Udělali jsme správně? Měla bych raději chránit Aničku před pravdou? Nebo je lepší žít s otevřeným srdcem i za cenu bolesti?

Co byste udělali vy? Je lepší chránit dítě před minulostí, nebo mu dát možnost znát celou pravdu?