Proč mě máma nenávidí? Příběh útěku z domova a viny, která nejde setřást

„Jsi sobecká svině! Doufám, že jednou poznáš, jaké to je, když tě vlastní dítě zradí!“ Zpráva od mámy mi blikla na displeji už potřetí ten den. Seděla jsem na posteli v malém podnájmu na Žižkově, ruce se mi třásly a žaludek svíral strach i vztek. Už jsem zablokovala snad deset různých čísel, ale ona si vždycky najde cestu. Vždycky.

Jmenuju se Lucie a je mi dvacet jedna. Když jsem byla malá, máma mě často hladila po vlasech a říkala, že jsem její sluníčko. To všechno se změnilo, když se narodil můj bratr Tomáš. Narodil se s dětskou mozkovou obrnou a od té chvíle se svět točil jen kolem něj. Máma přestala být mámou – stala se ošetřovatelkou, bojovnicí, obětí. A já? Já byla ta zdravá, ta, která musí pomáhat.

„Lucko, pojď ho přebalit!“ volala na mě už v osmi letech. „Lucko, nakrm ho! Lucko, pohlídej ho! Lucko, nebuď tak líná!“ A když jsem někdy chtěla jít ven s kamarádkami nebo si jen číst v pokoji, slyšela jsem: „Ty nikdy nepochopíš, co je to opravdová starost! Jsi rozmazlená!“

Táta odešel, když mi bylo dvanáct. Prý už to nezvládal. Máma pak byla ještě horší. Každý den jsem cítila, jak ve mně roste vztek i vina. Chtěla jsem být dobrou dcerou, ale nikdy to nestačilo. Když jsem si podala přihlášku na gympl v Praze, máma mi řekla: „Jestli odejdeš, zabiješ mě i Tomáše.“

Odešla jsem. Po maturitě jsem si sbalila věci do dvou igelitek a odjela prvním vlakem do Prahy. První týdny byly peklo – neměla jsem peníze ani kamarády, jen práci v kavárně a malý pokojík s plesnivými zdmi. Ale aspoň jsem mohla dýchat.

Jenže máma nenechala nic být. Každý den mi psala – nejdřív prosby, pak výčitky a nakonec nenávistné zprávy plné zloby. „Kéž bys byla nemocná místo Tomáše! Kéž bys nikdy nebyla!“ Někdy mi poslala fotku Tomáše v nemocnici s komentářem: „Podívej se, co jsi způsobilá.“

Jednou večer jsem seděla s kamarádkou Janou v hospodě U Vystřelenýho oka a rozbrečela se jí do piva. „Proč mě tak nenávidí?“ ptala jsem se jí zoufale. Jana mě objala a řekla: „To není tvoje vina. Tvoje máma je nemocná bolestí a ty jsi pro ni jen hromosvod.“

Ale já si to nemyslela. Každý den jsem si četla její zprávy a věřila jim. Když jsem měla radost z nové práce v knihkupectví, přišla další zpráva: „Doufám, že tě vyhodí a skončíš na ulici.“ Když jsem začala chodit s Petrem, máma napsala: „Kdo by tě mohl milovat? Jsi zrůda.“

Jednou v noci mi volala teta Alena: „Lucko, tvoje máma je na tom špatně. Měla bys ji navštívit.“ Ale já nemohla. Nedokázala jsem překročit práh bytu v našem paneláku na Proseku. Nedokázala jsem se podívat Tomášovi do očí a cítit tu vinu ještě silněji.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě mi někdo řekl: „Máte právo žít svůj život.“ Ale stejně mě to trápilo. Každý večer jsem si představovala mámu – unavenou, zlomenou – jak sedí u Tomášovy postele a nenávidí mě za to, že jsem odešla.

Jednoho dne mi přišla další zpráva: „Kdybys byla aspoň trochu člověk, přijedeš na pohřeb.“ Srdce mi vynechalo úder. Volala jsem tetě – Tomáš zemřel na zápal plic.

Stála jsem před domem a dívala se na mámu za oknem. Neotevřela mi. Jen mi poslala poslední zprávu: „Už tě nikdy nechci vidět.“

Od té doby uplynul rok. Žiju dál v Praze, mám práci i přítele. Ale někdy v noci slyším mámin hlas ve snech: „Jsi špatná dcera.“

Možná nikdy nebudu schopná odpustit jí ani sobě. Možná už nikdy nebudu mít rodinu.

Ale ptám se vás – může člověk někdy uniknout vině, kterou mu vštěpovali celý život? Nebo jsme navždy vězni svých matek?