Když rodina bolí: Jak jsme pomáhali dceři a ztráceli sami sebe

„Tati, my už to sami nezvládneme…“ Jana se mi rozplakala do telefonu a já měl pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Bylo úterý večer, venku lilo jako z konve a já seděl v kuchyni s Evou, když ten hovor přišel. Věděl jsem, že Jana s Tomášem to poslední měsíce nemají jednoduché – hypotéka na byt v Modřanech, dvě malé děti, Tomáš přišel o práci a Jana na mateřské. Ale nikdy bych nečekal, že budou muset volat o pomoc.

„Co budeme dělat?“ Eva se na mě dívala s obavami. „Máme něco našetřeno, ale co když to bude na dlouho?“

„Jsou to naše děti,“ odpověděl jsem tiše. „Nenecháme je přece padnout.“

Druhý den jsme seděli u nich v obýváku. Děti si hrály na koberci, Jana měla zarudlé oči a Tomáš se tvářil provinile. „Omlouvám se, že jsme vás do toho zatáhli,“ začal Tomáš. „Ale už fakt nevíme kudy kam.“

„To je v pořádku,“ řekla Eva a pohladila Janu po ruce. „Jsme rodina.“

Půjčili jsme jim peníze na tři měsíce nájmu a nabídli hlídání dětí, aby si Jana mohla přivydělat na brigádě. Ze začátku to vypadalo, že se všechno obrací k lepšímu. Jenže pak přišly první neshody.

Jednou večer mi Eva řekla: „Víš, mám pocit, že si toho vůbec neváží. Ani jednou nepoděkovali.“

„Možná se stydí,“ namítl jsem. Ale i mně to vrtalo hlavou. Když jsme přišli příště, Jana byla podrážděná a Tomáš skoro nemluvil.

„Mami, tati, my víme, že nám pomáháte, ale nemusíte nám pořád připomínat, že bychom bez vás byli na ulici,“ vybuchla Jana jednoho dne.

Zarazilo mě to. Nikdy jsme jim nic nevyčítali. Nebo ano? Začal jsem přemýšlet nad každým slovem, které jsem řekl. Možná jsme opravdu někdy dali najevo, že si myslíme, že by to měli zvládnout sami.

Další týdny byly plné napětí. Eva se uzavřela do sebe a já měl pocit, že ztrácím nejen dceru, ale i manželku. „Proč jsme jim vlastně pomáhali?“ ptala se mě jednoho večera. „Vždyť nás teď skoro nenávidí.“

Snažil jsem se situaci uklidnit. Navrhl jsem společný víkend na chalupě v Orlických horách. Doufal jsem, že změna prostředí nám pomůže najít zpět cestu k sobě.

První večer u ohně bylo ticho. Děti spaly a my seděli s hrnky čaje v rukou. Nakonec promluvila Jana: „Vím, že jsme vám moc neprojevili vděčnost. Ale je to pro nás těžké… Připadám si jako neschopná matka i manželka.“

Tomáš ji vzal za ruku: „Já mám zase pocit, že jsem vás všechny zklamal.“

Eva se rozplakala a objala Janu: „My jsme taky nebyli dokonalí rodiče. Ale vždycky jsme chtěli jen to nejlepší pro vás.“

Ten večer jsme si poprvé po dlouhé době opravdu popovídali. O strachu z budoucnosti, o pocitu selhání i o tom, jak těžké je přijmout pomoc od vlastních rodičů.

Když jsme se vraceli domů do Prahy, cítil jsem úlevu i smutek zároveň. Věděl jsem, že naše vztahy už nikdy nebudou stejné jako dřív – možná budou upřímnější, možná bolestivější, ale rozhodně opravdovější.

Dnes už jsou Jana s Tomášem zase na nohou. Tomáš našel novou práci a Jana si přivydělává doučováním angličtiny. Peníze nám postupně vracejí a děti k nám chodí na víkendy.

Ale někdy večer sedím v kuchyni a přemýšlím: Udělali jsme správně? Nebo jsme jim tím vším jen ublížili? Je možné pomáhat bez toho, abychom si navzájem nezpůsobili bolest? Co byste udělali vy na našem místě?