Po patnácti letech jsem chtěl odejít. Práce v zahraničí změnila všechno, ale ne tak, jak jsem čekal

„Myslíš si, že tohle je život? Že takhle má vypadat manželství?“ Jana stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem měl chuť prostě odejít. Neodpověděl jsem. Jen jsem si v duchu opakoval: Už to nevydržím. Už nemůžu.

Bylo nám s Janou třicet osm a třicet šest. Děti – Tomáš a Klára – už chodily na druhý stupeň. Naše manželství začalo krásně, byli jsme mladí, zamilovaní, všechno jsme zvládali spolu. Ale roky plynuly a mezi námi se usadilo ticho. Ne hádky, ne bouřky, jen ticho a únava. Každý den stejný scénář: práce, děti, nákup, televize, spánek. Doteky zmizely. Smích taky. Zůstala jen rutina.

Před rokem jsem začal přemýšlet o rozvodu. Ne kvůli jiné ženě – žádná nebyla. Prostě jsem už necítil nic. Ale bál jsem se udělat ten krok. Co děti? Co řeknou rodiče? Všichni kolem nás byli rozvedení nebo na pokraji rozvodu. Nechtěl jsem být další v řadě, ale zároveň jsem měl pocit, že se dusím.

A pak přišla ta nabídka – půlroční projekt v Oslu. Práce v IT firmě, lepší peníze, zkušenost do životopisu. Ale hlavně: únik. Jana byla překvapená, když jsem jí to oznámil.

„A co děti?“ ptala se.

„Je to jen na půl roku. Budu jezdit domů na víkendy, když to půjde.“

Přikývla, ale viděl jsem v jejích očích strach i úlevu zároveň. Možná i ona cítila to dusno mezi námi.

První týdny v Oslu byly zvláštní. Pracoval jsem dlouho do noci, večery trávil sám v malém bytě s výhledem na fjordy. Volal jsem domů každý den, ale hovory byly čím dál kratší. Tomáš mluvil o škole, Klára o kamarádkách. Jana byla stručná: „Všechno v pohodě.“

Začal jsem chodit běhat do parku a přemýšlel o životě. Proč jsme se s Janou tak vzdálili? Kde se stala chyba? Bylo to mnou? Nebo jsme prostě vyhořeli oba?

Jednou večer mi napsala kolegyně Petra: „Nechceš jít na pivo? Taky tu nikoho neznám.“ Souhlasil jsem. Povídali jsme si dlouho – o práci, o rodině, o tom, jak je těžké najít štěstí po třicítce. Petra byla rozvedená a měla syna v Česku.

„Víš,“ řekla mi u třetího piva, „já si myslím, že lidi spolu zůstávají jen ze strachu být sami.“

Ta věta mě bodla do srdce. Přesně to jsem cítil já.

Další týdny jsme s Petrou trávili čím dál víc času – kino, výlety po okolí, společné vaření. Nebyla mezi námi žádná fyzická blízkost, ale cítil jsem se s ní svobodněji než s Janou za poslední roky.

Jednou mi Jana zavolala pozdě večer.

„Můžeme si promluvit?“ zněla unaveně.

„Jasně.“

„Já… já už nevím, jak dál,“ řekla tiše. „Děti tě potřebují a já taky… Ale mám pocit, že tě ztrácím.“

Mlčel jsem dlouho.

„Možná jsme se ztratili oba,“ odpověděl jsem nakonec.

Rozplakala se. Poprvé po letech jsem slyšel její opravdové emoce.

Další dny jsem byl jako na trní. S Petrou jsme šli na koncert české kapely, která hrála v Oslu pro krajany. Po koncertě jsme seděli na lavičce u vody a mlčeli.

„Chybí ti domov?“ zeptala se Petra.

„Nevím,“ přiznal jsem popravdě. „Chybí mi něco… ale nevím co.“

Petra mě pohladila po ruce a já ucítil zvláštní směs viny a touhy.

Když jsem přijel na víkend domů do Prahy, Jana mě čekala u dveří. Byla bledá a hubenější než dřív.

„Musíme si promluvit,“ řekla hned ve dveřích.

Sedli jsme si do obýváku a ona začala mluvit o všem – o tom, jak je jí smutno, jak má strach z budoucnosti, jak nechce být sama… a jak ví, že už mě nemiluje tak jako dřív.

„Ale nechci tě nenávidět,“ dodala nakonec tiše.

Byl to nejupřímnější rozhovor za posledních deset let.

Vrátil jsem se do Osla s hlavou plnou otázek. Petra mi nabídla útěchu i možnost začít znovu – ale já najednou nevěděl, co chci. Chyběla mi rodina i přes všechny problémy. Chyběla mi i Jana – ta opravdová Jana z našich začátků.

Poslední měsíc v Norsku jsem prožil v nejistotě. Přemýšlel jsem o dětech, o tom, co jim způsobím rozvodem. Přemýšlel jsem o Janě a o tom, jestli ještě máme šanci něco změnit.

Když jsem se vracel domů, měl jsem připravené dvě varianty: buď odejdu a začnu nový život s Petrou (nebo sám), nebo zůstanu a pokusím se zachránit manželství.

Jana mě čekala doma s dětmi. Večer jsme si sedli sami dva ke stolu.

„Chci to zkusit znova,“ řekla najednou Jana tiše. „Ale jinak než doteď.“

Podíval jsem se jí do očí a poprvé po letech ucítil naději i strach zároveň.

Nevím, jestli to zvládneme. Nevím, jestli dokážeme najít cestu zpátky k sobě – nebo aspoň k nějakému klidu a respektu. Ale jedno vím jistě: útěk nic nevyřeší.

Možná je někdy lepší zkusit bojovat za to staré než utíkat za novým snem… Co byste udělali vy? Má cenu zachraňovat vztah kvůli dětem – nebo kvůli sobě?