Za maskou krásy: Příběh o tom, co zůstává skryto

„Tohle už dál nejde, Tomáši! Copak to nevidíš?“ Luciin hlas se mi zarýval do srdce jako ledová dýka. Stál jsem uprostřed našeho malého bytu na Žižkově, mezi rozházenými polštáři a rozbitými sny. Venku pršelo a kapky bubnovaly do oken, jako by chtěly přehlušit náš hádku.

„Co nevidím? Že se snažíš být někým, kým nejsi? Že se každý den maluješ, oblékáš do šatů, které nesnášíš, jen abys zapadla mezi ostatní?“ vyhrkl jsem zoufale. Lucie se na mě podívala s očima plnýma slz a vzteku. „Ty tomu nerozumíš! Kdybych byla sama sebou, nikdo by mě nemiloval. Ani ty ne!“

Tahle slova mě zasáhla víc než cokoliv předtím. Jak jsme se sem dostali? Kde se v nás vzala ta propast? Vždyť když jsme se poznali na univerzitě v Olomouci, byla Lucie nejupřímnější člověk, jakého jsem znal. Smála se nahlas, nosila rozcuchané vlasy a staré džíny. Miloval jsem její spontánnost a odvahu říkat věci na rovinu.

Jenže pak přišel svět práce, první pohovory, první neúspěchy. Lucie začala sledovat influencerky na Instagramu, kupovat drahé make-upy a oblečení. Každý den trávila hodiny před zrcadlem. „Musím být krásná,“ říkala mi často. „Jinak mě nikdo nebude brát vážně.“

Já jsem tomu nerozuměl. Proč by měla být někým jiným? Proč nestačí být sama sebou? Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale čím víc jsem tlačil na upřímnost, tím víc se uzavírala do sebe.

Jednoho večera jsme byli pozvaní k jejím rodičům do Prostějova. Její matka, paní Novotná, byla vždy elegantní dáma s dokonalým účesem a pečlivě vybranými slovy. „Lucinko, měla bys trochu zhubnout,“ pronesla u večeře mezi řečí. „A taky bys mohla nosit něco decentnějšího. Víš přece, jak je důležité udělat dojem.“

Viděl jsem, jak Lucie ztuhla. Mlčela celý večer a já cítil vztek i bezmoc. Po cestě domů mlčela i ona. Až když jsme dorazili do bytu, rozplakala se. „Nikdy nejsem dost dobrá,“ šeptala.

Od té doby se všechno změnilo. Lucie se začala měnit před očima – nejen vzhledem, ale i uvnitř. Přestala mi vyprávět o svých snech, přestala se smát svým vlastním vtipům. Místo toho řešila jen to, co si o ní myslí ostatní.

Jednou jsem ji přistihl, jak si v koupelně zkouší paruku s dlouhými blond vlasy a sleduje tutoriály na YouTube o tom, jak vypadat „jako pravá Češka z Prahy“. Bylo mi jí líto. „Lucie, proč to děláš?“ zeptal jsem se tiše.

„Protože chci být milovaná,“ odpověděla bez zaváhání.

Začal jsem si všímat i svých vlastních chyb. Možná jsem ji nikdy dostatečně neujistil o tom, že ji miluji takovou, jaká je. Možná jsem byl příliš kritický nebo nedostatečně pozorný. Ale zároveň jsem cítil vztek na společnost kolem nás – na všechny ty reklamy, časopisy a sociální sítě, které ženám vnucují představu dokonalosti.

Jednoho dne přišla Lucie domů pozdě večer. Byla unavená a oči měla zarudlé od pláče. „Dneska mě v práci povýšili,“ řekla tiše.

„To je skvělé! Gratuluju!“ chtěl jsem ji obejmout.

Ale ona mě odstrčila. „Povýšili mě jen proto, že si myslí, že jsem krásná. Ne proto, že bych byla dobrá v tom, co dělám.“

Seděli jsme dlouho v tichu. Nakonec jsem řekl: „Lucie, já tě miluju pro to, jaká jsi uvnitř. Ne pro to, jak vypadáš.“

Podívala se na mě s bolestí v očích: „A co když už ani nevím, kdo vlastně jsem?“

V tu chvíli mi došlo, že jsme oba ztratili něco důležitého – ona samu sebe a já ženu, kterou jsem miloval.

Začali jsme spolu chodit na terapii. Bylo to těžké a bolestivé. Museli jsme si přiznat spoustu věcí – o sobě i o našem vztahu. Lucie pomalu začala odkládat masky a já se učil být trpělivější a laskavější.

Jednou večer jsme seděli na balkoně a dívali se na noční Prahu. Lucie měla rozcuchané vlasy a na sobě jen staré tričko. Poprvé po dlouhé době se usmála tím svým upřímným úsměvem.

„Víš co je nejhorší?“ řekla tiše. „Že tolik žen kolem mě žije ve strachu být samy sebou.“

Pevně jsem ji objal a slíbil si, že už nikdy nedovolím, aby mezi námi stála lež nebo předstírání.

Dnes už vím, že skutečná krása není v tom, co vidíme na povrchu. Je v odvaze být sám sebou – i když to někdy bolí.

A tak se ptám: Proč je pro nás tak těžké přijmout sami sebe? A proč dovolujeme světu kolem nás určovat naši hodnotu?