Vyhodila jsem syna a jeho ženu z bytu. Udělala jsem správně?

„Mami, už to zase přeháníš! My tady taky bydlíme!“ křičel Petr z kuchyně, zatímco Jana mlčky stála za ním a upřeně se dívala do podlahy. V ruce jsem svírala hrnek s kávou, který se mi třásl tak, že hrozilo, že ho upustím. Bylo sedm ráno, venku pršelo a já měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Nikdy jsem si nemyslela, že tohle budu muset udělat. Jsem Marie, je mi 62 let a celý život jsem se snažila být dobrou matkou. Po smrti manžela jsem zůstala sama v našem třípokojovém bytě na pražském sídlišti. Když Petr s Janou přišli před rokem s prosbou, jestli by u mě nemohli chvíli bydlet, protože Petr přišel o práci a Jana čekala miminko, neváhala jsem ani minutu. „Samozřejmě, vždyť jste moje rodina,“ řekla jsem tehdy s úsměvem a v duchu si představovala, jak budu pomáhat s vnoučkem a jak nás to všechny sblíží.

Jenže realita byla jiná. Petr byl pořád doma, nervózní z toho, že nemůže najít práci. Jana byla unavená těhotenstvím a často podrážděná. Každý den začínal hádkou o tom, kdo koupí mléko nebo proč je v koupelně zase mokro na podlaze. „Mami, mohla bys nám nekupovat ty levné jogurty? Víš, že mi po nich není dobře,“ slyšela jsem od Jany téměř denně. Snažila jsem se jim vyhovět, ale připadala jsem si jako cizinec ve vlastním bytě.

Po narození malé Elišky se situace ještě zhoršila. Pláč v noci, neustálý nepořádek a výčitky, že dělám všechno špatně. „Mami, Eliška potřebuje klid! Nemůžeš pořád pouštět televizi tak nahlas!“ vyjela na mě Jana jednoho večera, když jsem si chtěla pustit svůj oblíbený pořad. Petr se mě nezastal. Jen seděl u počítače a tvářil se, že tam není.

Začala jsem se cítit jako služka. Ráno jsem vstávala dřív než oni, abych jim připravila snídani. Večer jsem uklízela kuchyň po jejich večeři. Když jsem si jednou dovolila říct, že bych ocenila trochu pomoci, Petr jen mávl rukou: „Mami, vždyť jsi doma celý den. My jsme unavení.“ V tu chvíli mi bylo do pláče.

Jednoho dne jsem přišla domů z procházky a našla v obýváku rozházené plenky a špinavé hrnky. Jana spala s Eliškou v ložnici a Petr byl pryč. Sedla jsem si na gauč a rozbrečela se. V tu chvíli mi došlo, že už to dál nejde.

Večer jsem si je oba pozvala ke stolu. „Petře, Jano… musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně. Petr protočil oči: „Zase nějaký problém?“ Snažila jsem se mluvit klidně: „Já už to nezvládám. Potřebuju svůj klid. Myslím, že by bylo lepší, kdybyste si našli něco vlastního.“ Nastalo ticho. Jana zbledla a Petr se rozkřičel: „To nás chceš vyhodit? Vždyť jsme tvoje rodina!“

Bylo to nejhorší odpoledne mého života. Jana plakala, Petr mi vyčítal všechno možné – že jsem nikdy nebyla dost dobrá matka, že jim závidím štěstí, že nechci být s vnučkou… Snažila jsem se jim vysvětlit, že je mám ráda, ale že už nemůžu žít v neustálém stresu a napětí.

Druhý den ráno bylo v bytě ticho jako nikdy předtím. Petr s Janou sbalili pár věcí a odešli k Janiným rodičům na druhý konec Prahy. Eliška spala v kočárku a já stála u okna s pocitem prázdnoty i úlevy zároveň.

Od té doby uplynuly tři týdny. Petr mi nevolá, Jana mi poslala jen stručnou SMS: „Jsme v pořádku.“ Každý den přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Cítím vinu i smutek, ale zároveň mám konečně klid ve svém bytě. Můžu si pustit televizi nahlas, jít spát kdy chci a ráno si dát kávu bez strachu z další hádky.

Ale stojí ten klid za to? Nebyla jsem příliš tvrdá? Co když už nikdy neuvidím Elišku vyrůstat? Možná bych měla zavolat Petrovi… nebo mám čekat, až se ozve on?

Někdy sedím večer u okna a ptám se sama sebe: Je lepší být sama a mít klid, nebo trpět pro rodinu? Co byste udělali vy na mém místě?