Muži mého života: Volby, které mě změnily

„Kláro, už zase jdeš pozdě! Myslíš si, že se všechno točí jen kolem tebe?“ křičela máma z kuchyně, zatímco jsem se zoufale snažila najít klíče v přeplněné kabelce. Bylo mi dvacet dva a doma v paneláku na Jižním Městě jsem se cítila jako cizinec. „Mami, prosím tě, nech mě být!“ vyhrkla jsem a zabouchla za sebou dveře. V hlavě mi hučelo. Věděla jsem, že dnes večer potkám Petra – svého prvního opravdového přítele.

Petr byl typický kluk z Prahy – trochu drsný, ale s dobrým srdcem. Pracoval jako barman v klubu na Vinohradech a já ho obdivovala pro jeho svobodomyslnost. „Kláro, pojď se mnou na koncert, bude to jízda!“ smál se a já cítila, jak mi buší srdce. S Petrem jsem poprvé ochutnala svobodu – noční procházky po Karlově mostě, cigarety na střeše jeho činžáku, nekonečné rozhovory o životě. Ale po pár měsících přišla první rána. „Víš, já nejsem na vážný vztahy,“ řekl mi jednou večer, když jsme seděli u piva v hospodě U Vystřelenýho oka. „Nechci tě zranit.“

Zůstala jsem sama. Doma mě čekala máma s výčitkami a táta, který se tvářil, že neexistuju. „Měla by sis najít někoho pořádného,“ říkala máma den co den. A tak jsem se seznámila s Honzou – inženýrem z Dejvic, kterého mi dohodila kamarádka Lucie. Honza byl přesný opak Petra: spolehlivý, klidný, plánoval budoucnost do posledního detailu. „Za pět let hypotéka, za sedm svatba,“ smál se a já se snažila přesvědčit samu sebe, že tohle je to pravé.

Jenže něco ve mně umíralo. Každý den stejný – práce v kanceláři, večeře u televize, víkendové návštěvy jeho rodičů v Berouně. Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. „Tohle je všechno?“ ptala jsem se sama sebe. Honza přišel za mnou a pohladil mě po vlasech. „Kláro, jsi v pořádku?“ zeptal se tiše. „Ano… jen přemýšlím,“ zalhala jsem.

Pak přišel David – můj kolega z práce. Byl o deset let starší, rozvedený a měl dvě děti. Přitahoval mě jeho smutek i síla zároveň. „Víš, Kláro, někdy je lepší litovat toho, co jsme udělali, než toho, co jsme nikdy nezkusili,“ řekl mi jednou při obědě v menze. Začali jsme spolu trávit víc času – nejdřív nevinné kafe po práci, pak dlouhé procházky po Stromovce. Jednou večer mě políbil a já věděla, že už není cesty zpět.

S Honzou to šlo rychle z kopce. „Máš někoho jiného?“ zeptal se mě jednou ráno v kuchyni. Mlčela jsem. „Víš co? Běž si za svým štěstím,“ řekl nakonec a odešel. Cítila jsem úlevu i vinu zároveň.

S Davidem to byla jízda – vášeň i bolest v jednom. Jeho bývalá žena mi volala v noci a nadávala mi do rozvraceček rodin. Jeho děti mě nenáviděly. „Proč jsi s tátou? On patří k nám!“ křičela na mě jeho dcera Anička na hřišti. David byl rozpolcený mezi mnou a rodinou. „Kláro, nevím, jestli to zvládnu,“ přiznal jednou večer.

Po roce jsem byla zase sama. Máma mi řekla: „Vidíš? Měla jsi zůstat s Honzou.“ Táta jen mlčel a díval se do stolu.

Začala jsem chodit na terapii. Psycholožka Jana mi řekla: „Kláro, hledáte lásku u mužů, ale možná ji musíte najít nejdřív sama v sobě.“ Znělo to jako klišé, ale něco ve mně se pohnulo.

Jednoho dne jsem potkala Tomáše – starého známého ze základky. Pracoval jako učitel češtiny na gymnáziu a měl laskavé oči. Pozval mě na kávu do kavárny Slavia. Povídali jsme si o knihách, o snech i o tom, jak je těžké být dospělý v dnešní době.

„Víš, Kláro,“ řekl Tomáš jednou večer na Náplavce, „já tě mám rád takovou, jaká jsi. Se všemi chybami.“

Poprvé v životě jsem necítila tlak ani očekávání. Jen klid a přijetí.

Dnes je mi třicet pět a žiju sama ve svém bytě na Letné. S Tomášem jsme zůstali přátelé – někdy zajdeme na víno nebo do kina. Máma už tolik nekřičí a táta se občas usměje.

Občas si vzpomenu na Petra, Honzu i Davida. Každý z nich mi něco dal i vzal. Naučili mě nebát se rozhodnutí – i těch špatných.

A tak si někdy večer sednu k oknu a ptám se sama sebe: Co by bylo, kdybych tehdy zůstala s Petrem? Nebo kdybych dala druhou šanci Honzovi? Ale možná je důležitější otázka: Umíme vůbec být šťastní sami se sebou?

Co si o tom myslíte vy? Máte pocit, že naše volby určují celý náš život?