Mezi dvěma ohni: Když rodina rozhoduje za mě

„To přece nemůžeš udělat, Naďo! Co by tomu řekli sousedi? A co děti? Mysli na ně!“ Mamčin hlas se mi zarývá do hlavy jako ledová jehla. Sedím u stolu v kuchyni jejich panelákového bytu na Jižním Městě, ruce sevřené v pěst, a cítím, jak se mi třesou prsty. Táta mlčí, jen si nervózně pohrává s hrníčkem kávy. Všichni čekají na moje rozhodnutí, ale já mám pocit, že už jsem dávno rozhodla – jen to nikdo nechce slyšet.

Petr mě podvedl. Ne jednou, ne omylem. Byla to dlouhá aféra s kolegyní z práce, o které jsem se dozvěděla náhodou, když jsem mu jednou večer hledala v kapse klíče od auta. Našla jsem místo nich lístek s jejím jménem a srdíčkem. Od té chvíle se všechno změnilo. Najednou jsem byla cizincem ve vlastním životě. Ale když jsem to řekla rodičům, místo objetí a podpory přišla lavina výčitek a rad.

„Všichni chlapi jsou stejní,“ mávla rukou mamka. „Hlavně že tě živí a děti mají tátu. To je dneska vzácnost.“

„A co já?“ vyhrkla jsem zoufale. „Co moje štěstí? Moje důstojnost?“

Táta se konečně ozval: „Naďo, rozvod není řešení. Všichni máme problémy. My s mámou jsme si taky prošli krizí. Ale vydrželi jsme.“

Jenže já nejsem máma. Nejsem ochotná přehlížet zradu a tvářit se, že je všechno v pořádku. Každý večer, když Petr přijde domů a políbí mě na tvář, cítím odpor. Přesto hraju tuhle frašku kvůli dětem – nebo spíš kvůli rodičům?

Vzpomínám si na dětství. Jak jsme s bráchou běhali po sídlišti, jak nás máma volala k večeři z okna v osmém patře. Všechno bylo jasné, pravidla daná. Dnes mám pocit, že se dusím pod tíhou těch stejných pravidel, která mě kdysi chránila.

Petr se mi omluvil. Plakal přede mnou jako malý kluk, sliboval hory doly. „Byla to chyba, Naďo. Miluju tě. Prosím, dej mi ještě šanci.“ Ale já už mu nevěřím. Každé jeho slovo je prázdné jako schránka bez obsahu.

Doma je dusno. Děti cítí napětí, i když se snažím tvářit normálně. Malá Anička se mě ptá: „Mami, proč jsi smutná?“ A já nevím, co říct.

Jednou večer přijdu domů později z práce a najdu mámu sedět v našem obýváku. „Musíme si promluvit,“ řekne tiše. „Naďo, já vím, že tě to bolí. Ale rozvod není cesta. Všichni ti budou říkat, že jsi to vzdala moc brzy.“

„A co když už nemůžu dál?“ ptám se jí zoufale.

„Musíš být silná kvůli dětem,“ odpoví.

Ale co když už nemám sílu být silná? Co když chci být konečně šťastná? V noci ležím vedle Petra a dívám se do stropu. Přemýšlím o tom, jaké by to bylo začít znovu – sama, bez jeho lží a bez rodičovských očekávání.

Jednoho dne sbalím kufr a odjedu s dětmi na víkend k tetě do Plzně. Tam poprvé po dlouhé době cítím klid. Teta mi uvaří čaj a řekne: „Naďo, nikdo nemá právo rozhodovat za tebe. Ani tvoje máma.“

Vrátím se domů odhodlaná říct Petrovi i rodičům pravdu – že chci rozvod. Ale když stojím ve dveřích bytu a slyším smích svých dětí z dětského pokoje, sevře se mi srdce.

Večer sedíme s Petrem u stolu. „Petře,“ začnu tiše, „já už takhle nemůžu dál.“

Petr sklopí hlavu: „Já vím.“

Rodiče reagují předvídatelně – výčitky, slzy, ticho po telefonu několik dní. Ale poprvé v životě mám pocit, že dělám něco pro sebe.

Dnes žiju sama s dětmi v malém bytě na Proseku. Není to lehké – peněz je málo, samota tíží a rodina se mnou mluví jen z povinnosti. Ale každé ráno se probudím a vím, že jsem konečně svobodná.

Někdy si ale kladu otázku: Udělala jsem správně? Nebylo by jednodušší zůstat a přizpůsobit se? Nebo je lepší žít svůj život podle sebe – i když to znamená jít proti všem?