Slzy na svatbě mého syna: Proměna jedné matky

„Tohle není správně,“ opakovala jsem si v duchu, zatímco varhany v kostele hrály slavnostní melodii a Tomáš s Klárou stáli před oltářem. Moje ruce se třásly, když jsem si utírala slzy. Všichni kolem mě si mysleli, že pláču dojetím, ale pravda byla jiná. Byla jsem zoufalá. Vždycky jsem si představovala, že Tomáš si vezme někoho jako byla jeho první láska – tichou, laskavou Aničku z vedlejšího domu. Místo toho tu stála Klára, dívka s hlasitým smíchem, divokými nápady a rodinou, která nikdy nechodila do kostela.

„Mami, proč pláčeš?“ zašeptala mi dcera Jana do ucha. „To je přece krásný den.“

Jen jsem zavrtěla hlavou a snažila se usmát. Ale uvnitř mě to bolelo. Vzpomněla jsem si na všechny ty hádky s Tomášem poslední rok. „Proč zrovna ona?“ ptala jsem se ho znovu a znovu. „Vždyť je tak jiná než my.“ On mi vždycky odpověděl stejně: „Mami, já ji miluju.“

Po obřadu jsme se přesunuli do kulturního domu v našem malém městě u Hradce Králové. Všude byly stoly s chlebíčky, koláčky a domácími zákusky. Lidé se smáli, tančili a připíjeli mladým. Já seděla v koutě a pozorovala Kláru, jak se baví s hosty. Byla středem pozornosti, vtipkovala s Tomášovými kamarády a dokonce objala mou sestru Martu, která je pověstná svou přísností.

„Lindo, pojď si zatancovat!“ zavolal na mě manžel Pavel. Zavrtěla jsem hlavou. „Nemám náladu.“

Pavel si povzdechl. „Víš, že to Tomáš pozná? Že nejsi šťastná?“

„A jak bych mohla být?“ vyhrkla jsem tiše. „Vždyť ona… ona není pro něj ta pravá.“

Pavel se na mě podíval smutně. „A co když je? Co když jen ty nejsi připravená ji přijmout?“

Ta slova mě bodla do srdce. Celý večer jsem přemýšlela nad tím, co řekl. Když pak přišel Tomáš a sedl si ke mně, v očích měl obavy.

„Mami… jsi v pořádku?“

Chtěla jsem mu říct pravdu, ale místo toho jsem jen kývla. „Jsem jen unavená.“

Tomáš mě vzal za ruku. „Klára tě má ráda. Snaží se ti zalíbit.“

Podívala jsem se na něj a poprvé jsem v jeho očích viděla dospělého muže, ne malého chlapce. „Já vím,“ zašeptala jsem.

Později večer za mnou přišla Klára sama. Sedla si vedle mě a chvíli mlčela.

„Paní Novotná… Lindo… vím, že nejsem vaše vysněná snacha,“ začala opatrně.

Ztuhla jsem. Nečekala jsem takovou upřímnost.

„Ale Tomáše miluju,“ pokračovala tiše. „A moc bych si přála být součástí vaší rodiny. Vím, že jsme jiné… Ale můžu se snažit.“

Podívala jsem se na ni – do jejích očí plných naděje i strachu. Najednou mi došlo, že i ona má obavy. Že i ona touží po přijetí.

„Kláro… já…“ zakoktala jsem se. „Já jen… mám strach o Tomáše. Vždycky byl citlivý a já nechci, aby trpěl.“

Klára se usmála smutně. „Já taky ne.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Uvědomila jsem si, že celý ten odpor byl vlastně strach – strach z neznámého, z toho, že přijdu o syna, že už nebude potřebovat svou mámu.

Zbytek večera jsem sledovala Kláru jinýma očima. Viděla jsem, jak pomáhá babičce s talíři, jak utěšuje malého synovce, když spadl ze židle, jak trpělivě vysvětluje tetičce Aleně pravidla karetní hry.

Když jsme se později loučili, Klára mě objala. Tentokrát jsem jí objetí oplatila.

Doma jsem dlouho nemohla usnout. Přemítala jsem nad tím vším – nad svými představami, nad tím, jak moc dokáže člověk ublížit druhému jen proto, že nedokáže pustit minulost.

Dnes už vím, že rodina není o tom mít všechno podle svých představ. Je to o tom přijmout nové lidi do svého života a dát jim šanci ukázat, kým opravdu jsou.

Když teď vidím Tomáše a Kláru spolu – jejich smích, jejich drobné hádky i společné radosti – cítím vděčnost za to, že jsem dokázala změnit své srdce.

Možná bych se vás měla zeptat: Kolikrát jsme už někoho odsoudili jen proto, že nezapadl do našich představ? A kolik krásných vztahů nám tím uniklo?