Dům, který nebyl dán, ale půjčen: Otcova velkorysost s podmínkami

„Tohle není hotel, Lucie! Až se vrátíš, chci vidět umyté nádobí a posekanou zahradu!“ Otcův hlas se rozléhal chodbou našeho starého domu v Hostivaři. Stála jsem s klíči v ruce, batoh na zádech, a v očích mě pálily slzy. Bylo mi třicet a místo abych žila svůj život, měla jsem pocit, že jsem zpátky na gymplu.

Když mi táta před dvěma lety nabídl, že můžu bydlet v jeho druhém bytě na Zahradním Městě bez nájmu, byla jsem vděčná. Po rozvodu jsem byla na dně – s dcerou Aničkou a synem Matějem jsme se tísnili v podnájmu, kde nám sousedé bouchali na stěny pokaždé, když děti plakaly. Táta tehdy řekl: „Lucie, chci ti pomoct. Děti potřebují klidný domov. Bydli u mě, dokud se nepostavíš na nohy.“

Jenže už první měsíc bylo jasné, že to nebude tak jednoduché. Táta měl klíče a chodil „na kontrolu“. V lednici mi přerovnával jídlo, v koupelně měnil ručníky a v obýváku mi přesouval knihy. „Tohle je přece můj byt,“ připomínal mi pokaždé, když jsem něco změnila. „Jsem rád, že tu jste, ale musíš dodržovat pravidla.“

Moje děti ho zbožňovaly. Děda byl jejich hrdina – nosil jim čokolády a stavěl s nimi bunkry z dek. Ale já jsem cítila, jak se ve mně hromadí vztek i stud. Když jsem jednou přišla domů a našla tátu, jak prohledává moje šuplíky „kvůli bezpečnosti“, pohádali jsme se tak, že to slyšeli i sousedé. „Jestli ti to vadí, můžeš jít jinam!“ křičel. „Já ti dávám střechu nad hlavou a ty si ještě stěžuješ?“

Začala jsem si hledat práci navíc – doučovala jsem angličtinu večer po práci v knihovně. Každou korunu jsem šetřila s vidinou vlastního bytu. Ale ceny v Praze byly šílené a hypotéku mi po rozvodu nikdo nedal. Táta mi to často připomínal: „Kdybys byla rozumnější, nemusela bys být závislá na mně.“

Jednou večer jsme seděli u stolu – já, táta a děti. Anička se zeptala: „Mami, proč nemáme svůj dům jako Klárka ze školy?“ Táta se zasmál: „Protože maminka neumí šetřit.“ V tu chvíli jsem měla chuť odejít a už se nikdy nevrátit.

Moje sestra Jana mi volala často: „Lucie, proč si to necháš líbit? Vždyť tě tím ničí.“ Ale ona měla svůj život – manžela, dvě děti a hypotéku na domek v Říčanech. Já měla jen tenhle půjčený domov s podmínkami.

Jednoho dne přišel táta s novým pravidlem: „Chci, abys mi každý měsíc posílala pět tisíc na účet. Nechci tě živit do smrti.“ Byla jsem v šoku. „Ale vždyť jsi říkal, že tu můžeme být zadarmo…“ Táta pokrčil rameny: „Situace se změnila. Musíš se naučit zodpovědnosti.“

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně znamená domov. Je to místo? Lidé? Nebo pocit bezpečí? Tady jsem byla pořád hostem – nikdy ne doma.

Začala jsem být podrážděná na děti i na sebe. Matěj jednou rozbil hrnek a já na něj křičela tak, že se rozplakal. Uvědomila jsem si, že se ze mě stává někdo, kým nechci být.

Jednoho rána jsem sbalila pár věcí do tašky a vzala děti do parku. Seděli jsme na lavičce a já jim řekla: „Možná budeme muset bydlet jinde. Ale slibuju vám, že najdeme místo, kde budeme opravdu doma.“ Anička mě objala kolem krku: „Já chci být s tebou, mami.“

Večer jsem šla za tátou. Seděl u televize a díval se na zprávy. „Tati,“ začala jsem tiše, „děkuju ti za všechno. Ale už to takhle dál nejde. Potřebuju svůj život.“ Táta mlčel dlouho. Pak řekl: „Myslel jsem to dobře…“

„Já vím,“ odpověděla jsem. „Ale tvoje pomoc má moc podmínek. Potřebuju být svobodná.“

Odešla jsem s dětmi do malého podnájmu na okraji Prahy. Bylo to těžké – peněz bylo málo a práce hodně. Ale poprvé po letech jsem mohla zamknout dveře a vědět, že za nimi jsme jen my tři.

Táta mi občas volá. Někdy je smutný, někdy naštvaný. Ale já už vím, že domov není místo, které ti někdo půjčí – je to místo, které si vytvoříš sama.

Někdy přemýšlím: Proč je v českých rodinách tolik nevyřčených očekávání? Proč je tak těžké přijmout pomoc bez podmínek? Co byste udělali vy na mém místě?