Silvestrovské dilema: Když se touha po klidu střetne s potřebou oslavy

„Jano, už jsem to domluvil! Přijde Honza s Lenkou, Tomáš s dětmi, a dokonce i Radka s tím novým přítelem. Bude to pecka! Uděláme chlebíčky, koupím šampaňské, pustíme si ohňostroj…“

Petrův hlas se rozléhá kuchyní, zatímco já stojím u dřezu a snažím se soustředit na špinavý hrnek od ranní kávy. Voda mi stéká po rukou, ale v hlavě mi hučí. Už několik dní mám pocit, že se dusím. Ne z práce, ne z dětí, ale z toho, jak se naše životy rozbíhají opačnými směry.

„Petře…“ začnu opatrně, ale on mě nenechá domluvit.

„No co je? Vždyť víš, že Silvestr je jednou za rok! Po tom všem, co jsme letos zažili, si zasloužíme pořádnou oslavu. Nechci sedět doma jako pecky.“

Zavírám oči. Letos jsem přišla o práci, máma byla v nemocnici a s Petrem jsme se hádali častěji než kdy dřív. Poslední týdny jsem toužila jen po jednom večeru, kdy budeme spolu – opravdu spolu – bez hluku, bez masek před přáteli, bez předstírání.

„Já bych letos radši byla jen s tebou,“ šeptnu. „Potřebuju klid. Potřebuju tě.“

Petr se zarazí. „Ale vždyť jsi vždycky měla ráda naše silvestrovské večírky! Všichni se tě ptali, jestli zase budeš dělat ten tvůj slavný bramborový salát…“

„To bylo dřív,“ přeruším ho. „Letos je všechno jinak.“

Chvíli je ticho. Slyším jen tikot hodin a vzdálený smích dětí z obýváku. Petr si sedne ke stolu a zadívá se na mě.

„Jano, já to nechápu. Proč bys chtěla být sama? Vždyť jsme rodina. Přátelé jsou naše rodina.“

Cítím, jak mi do očí stoupají slzy. „Nechci být sama. Chci být s tebou. Ale ne mezi dvaceti lidmi, kteří budou křičet přes hudbu a smát se vtipům, které už dávno nejsou vtipné. Chci tě slyšet. Chci si povídat. Chci…“

Zlomí se mi hlas. Petr vstane a obejde stůl. Chvíli váhá, pak mi položí ruku na rameno.

„Já vím, že to pro tebe nebyl lehký rok,“ řekne tiše. „Ale já potřebuju lidi kolem sebe. Jinak mám pocit, že se zblázním.“

A tady je ten problém. On potřebuje společnost, já ticho. On hledá únik v davu, já v blízkosti jednoho člověka.

Večer ležím v posteli a poslouchám jeho dech vedle sebe. Přemýšlím o všech těch letech, kdy jsme byli na stejné vlně – když jsme spolu poprvé slavili Silvestra v našem malém bytě na Žižkově, když jsme poprvé pozvali kamarády na domácí párty a smáli se až do rána. Ale teď? Teď mám pocit, že jsme každý na jiné straně řeky.

Druhý den ráno Petr přijde s návrhem: „Co kdybychom udělali kompromis? Pozveme jen Honzu s Lenkou a Tomáše s Evou. Malá skupinka, žádný velký mejdan.“

Zvažuju to. Je to vstřícný krok, ale pořád to není to, co bych chtěla. „Petře… já opravdu letos nemám sílu na žádné hosty.“

Zamračí se. „Takže mám všem říct, že letos nic nebude? Že jsme divní?“

„Nejsme divní,“ odpovím tiše. „Jen jsme unavení.“

Petr mlčí a já cítím jeho zklamání jako kámen na hrudi.

Odpoledne mi volá máma: „Tak co plánujete na Silvestra? Přijedete k nám?“

„Nevím, mami,“ odpovídám vyhýbavě. „S Petrem se nějak nemůžeme dohodnout.“

Máma povzdechne: „To je pořád něco… Ale víš co? Udělej si to podle sebe. Nikomu nic nedlužíš.“

Ale já mám pocit, že dlužím všem – Petrovi za jeho snahu udržet nás mezi lidmi, dětem za jejich radost z ohňostrojů, sobě za to, že jsem zapomněla naslouchat svému vlastnímu hlasu.

Den před Silvestrem Petr přijde domů s taškou plnou chipsů a lahví sektu.

„Tak jsem to všem odřekl,“ řekne bez úsměvu.

„Děkuju,“ odpovím a cítím úlevu i vinu zároveň.

Večer sedíme u televize a mlčky sledujeme reprízu Silvestra na ČT1. Děti už spí a v bytě je ticho, které jsem si tolik přála – ale najednou mě tíží.

Petr si nalije skleničku a podívá se na mě: „Jsi šťastná?“

Nevím, co odpovědět. Jsem klidná, ale nejsem šťastná. Chybí mi jeho smích i ten chaos kolem nás.

O půlnoci si připijeme a Petr mě obejme: „Příští rok to uděláme jinak.“

Přikývnu a v duchu si říkám: Je možné najít rovnováhu mezi tím, co potřebujeme my sami a tím, co od nás čekají druzí? Nebo je každý kompromis jen malou prohrou?