Když si vezmete maminčina chlapečka: Pravda, která mě zlomila

„Jano, proč jsi zase nepozdravila maminku?“ ozvalo se za mnou, sotva jsem zavřela dveře od bytu. Petr stál v předsíni, ruce v bok, a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá známý chlad. „Pozdravila jsem ji, jen ne tak nahlas, jak by si přála,“ odpověděla jsem tiše. Věděla jsem, že tahle hádka je zbytečná – stejně jako všechny předchozí.

Petr byl vždycky dokonalý syn. Jeho matka, paní Novotná, byla v jeho očích svatá. Když jsme spolu začali chodit, líbilo se mi, jak je pozorný a starostlivý. Myslela jsem si, že to znamená, že bude dobrý manžel. Ale brzy jsem pochopila, že jeho oddanost rodině má i svou temnou stránku.

Naše svatba byla přesně taková, jakou si přála ona. Bílé šaty mi vybrala paní Novotná, dort objednala ona a dokonce i seznam hostů prošel jejím schválením. „Janičko, tohle je tradice,“ říkala mi s úsměvem, který byl stejně chladný jako její pohled. Petr jen pokrčil rameny: „Maminka to myslí dobře.“

První rok manželství byl plný malých ústupků. Každou neděli jsme jezdili na oběd k Novotným. Když jsem navrhla, že bychom mohli zůstat doma nebo pozvat moje rodiče, Petr se zamračil: „Víš přece, že maminka by byla smutná.“

Pak přišla otázka dětí. Snažili jsme se několik měsíců bez výsledku. Petr byl nervózní, ale nikdy jsme o tom pořádně nemluvili. Jednoho večera jsem ho slyšela šeptat do telefonu: „Neboj se, mami, Jana to nějak nezvládá…“ Ztuhla jsem ve dveřích ložnice. On… on to řekl své matce? Že já jsem ta, která nemůže mít děti?

Dny plynuly a já cítila, jak mezi námi roste zeď. Paní Novotná mi začala nosit bylinky a rady od sousedky: „Tohle pomohlo Aleně od vedle, když taky nemohla otěhotnět.“ Petr se tvářil provinile, ale nikdy mě nepodpořil. Když jsem mu řekla, že bychom měli jít na vyšetření oba dva, jen mávl rukou: „To není potřeba.“

Jednoho dne jsem už nevydržela a objednala nás na kliniku sama. Výsledky přišly za týden. Seděla jsem v čekárně a držela Petra za ruku. Lékařka byla stručná: „Pane Novotný, problém je na vaší straně.“ Petr zbledl a já cítila směs úlevy a smutku. Konečně pravda – ale co teď?

Doma bylo ticho. Petr seděl na pohovce a díval se do prázdna. „Musíme to říct mamince,“ řekl nakonec tiše. „Proč?“ zeptala jsem se. „Protože ona… ona musí vědět pravdu.“

Ale pravda nikdy nevyšla najevo. Místo toho Petr řekl své matce, že já nechci děti. Že já nejsem připravená být matkou. Slyšela jsem je jednou v kuchyni: „Maminko, Jana prostě… ona na to není stavěná.“ Paní Novotná mě pak začala přehlížet úplně.

Začala jsem být doma cizincem. Každý den jsem se vracela do bytu, kde viselo napětí jako těžký závoj. Petr se uzavíral do sebe a já měla pocit, že žiju ve stínu jeho matky.

Jednoho večera jsem sbalila pár věcí a odešla k sestře. Seděly jsme spolu u vína a já jí všechno vyprávěla. „Proč jsi to vydržela tak dlouho?“ ptala se mě Alena. „Protože jsem věřila, že mě Petr miluje,“ odpověděla jsem a slzy mi stékaly po tváři.

Rozvod byl rychlý a tichý. Petr ani jeho matka se mnou už nikdy nemluvili. Zůstala mi jen bolest a pocit zrady.

Dnes žiju sama v malém bytě na Vinohradech. Každé ráno si vařím kávu a dívám se z okna na rušnou ulici. Někdy přemýšlím, jestli bych mohla něco udělat jinak – jestli bych měla víc bojovat nebo odejít dřív.

Ale hlavně se ptám: Proč je v některých rodinách pravda tak těžká? A proč někteří lidé raději zradí toho nejbližšího, než aby čelili realitě?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné žít s někým, kdo nikdy neodstřihne pupeční šňůru od své matky?