Když máma zmizela z mého života: Příběh o ztracené rodině a nečekaném bohatství

„Petro, už mi prosím tě nevolej. Chci začít nový život. S tebou ani s vnoučaty už nechci mít nic společného.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už dva roky. Seděla jsem tehdy na balkoně našeho panelákového bytu v Modřanech, slzy mi stékaly po tvářích a v ruce jsem svírala mobil, jako by mi mohl dát odpověď na otázku, kterou jsem si kladla pořád dokola: Proč? Proč moje máma, která mě sice nikdy moc neobjímala, ale vždycky byla aspoň nějak přítomná, najednou zmizela z mého života?

Moje máma, Jana Novotná, byla vždycky trochu jiná. Nikdy nepracovala déle než pár měsíců v kuse. Vždycky si našla nějakého přítele, který ji živil, nebo si půjčila peníze od kamarádek. Přesto jsme nikdy nestrádaly – aspoň ne materiálně. V dětství jsem měla všechno, co jsem chtěla: nové boty na tancování, značkové oblečení, dokonce i mobil dřív než většina spolužáků. Ale máma byla jako vítr – nikdy jsem nevěděla, kdy přijde domů a jestli bude mít dobrou nebo špatnou náladu.

Když mi bylo dvacet, narodila se mi dcera Anička. Máma byla nadšená babička – aspoň ze začátku. Vozila Aničku v kočárku po Letné a chlubila se jí kamarádkám. Ale jak Anička rostla a já potřebovala pomoct s hlídáním nebo s penězi, máma se začala vytrácet. „Petro, já nejsem žádná stará bába!“ smála se a mizela na víkend do Karlových Varů nebo do Itálie s nějakým novým přítelem.

Pak přišel ten zlomový den. Bylo mi čtyřicet a mámě šedesát dva. Zavolala mi: „Petro, mám novinku! Seznámila jsem se s Karlem. Je to podnikatel, vlastní několik firem a pozval mě na dovolenou do Dubaje!“ Smála se do telefonu tak šťastně, jak jsem ji snad nikdy neslyšela. „To je skvělé, mami,“ odpověděla jsem trochu nejistě. „A kdy přijedeš za Aničkou? Slíbila jsi jí kino.“ Máma se odmlčela. „Víš co, Petro? Já teď nemám čas na hlídání. Užij si to s ní sama.“

Od té doby se všechno změnilo. Máma začala žít úplně jiný život. Najednou měla drahé kabelky, jezdila v novém Mercedesu a na Facebooku sdílela fotky z luxusních restaurací. Karel ji vzal na Maledivy, koupil jí byt na Vinohradech a já jsem měla pocit, že už pro ni neexistuju.

Zkoušela jsem jí volat, psát zprávy i dopisy. „Mami, Anička tě postrádá. Přijď aspoň na její narozeniny.“ Odpověď nepřišla žádná. Když jsem jí jednou potkala náhodou v Pařížské ulici, tvářila se, že mě nevidí. Šla vedle Karla, ruku v ruce, smála se jeho vtipům a kolem ní voněl drahý parfém.

Jednou večer jsem seděla s manželem Tomášem u stolu a přemýšlela nahlas: „Co jsme jí udělali? Proč nás takhle odřízla?“ Tomáš pokrčil rameny: „Možná prostě chce žít jinak. Třeba ji to všechno dřív dusilo.“ Ale já tomu nevěřila. Máma nebyla nikdy typická matka ani babička, ale vždycky jsme pro ni byli aspoň nějak důležití.

Začaly se šířit řeči – sousedka z vedlejšího vchodu mi jednou řekla: „Tvoje máma prý teď chodí jenom do luxusních salonů a vůbec se nebaví s nikým ze starých známých.“ Další den mi volala teta Alena: „Petro, slyšela jsem, že tvoje máma prodala chalupu v Krkonoších a všechny peníze dala tomu svému Karlovi!“ Bylo mi z toho špatně.

Jednoho dne přišel dopis – úřední obálka s razítkem advokátní kanceláře. Otevřela jsem ho roztřesenýma rukama: „Vážená paní Novotná, tímto Vám oznamujeme, že paní Jana Novotná Vás vyškrtává ze své závěti…“ Slova se mi rozmazávala před očima. Ani poslední jistota – že jednou po ní něco zůstane pro Aničku – už nebyla.

Začala jsem chodit k psycholožce. „Petro,“ řekla mi jednou klidně paní doktorka Hrdličková, „vaše máma možná nikdy nebyla schopná opravdového vztahu. Možná celý život hledala něco, co jí chybělo – uznání, pocit výjimečnosti…“ Přikývla jsem a rozbrečela se.

Anička se mě jednou zeptala: „Mami, proč babička už nechce přijít? Udělala jsem něco špatně?“ Objala jsem ji a snažila se vysvětlit něco, co sama nechápu: „Neudělala jsi nic špatně, zlato. Někdy dospělí prostě dělají věci, kterým nerozumíme.“

Čas běžel dál. Máma žila svůj nový život – podle fotek na Instagramu byla pořád šťastná a spokojená. Já jsem se snažila jít dál bez ní. Ale každý večer před spaním jsem si kladla stejnou otázku: Co je vlastně důležitější – rodina nebo peníze? Dá se štěstí opravdu koupit? A proč někdo raději zahodí vlastní dceru i vnučku kvůli luxusu a pozlátku?

Možná nikdy nedostanu odpověď. Ale jedno vím jistě – nikdy nechci být taková matka jako ona.

Někdy si říkám: Je možné odpustit někomu, kdo vás takhle zradil? A co byste udělali vy na mém místě?