Neviditelné oběti: Příběh pro ty, kteří dávají přednost druhým

„Je to tady ta fronta na všechno vzdání se?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila ženu s unavenýma očima, v ruce igelitku z Lidlu. „Jo, přesně tady. Já jsem číslo 452, vy jste 453,“ odpověděla jsem jí a pokusila se o úsměv. Vzduch byl těžký, v čekárně úřadu práce v Plzni se mísil pach potu, kafe z automatu a nervozita. Bylo pondělí ráno a já už třetí hodinu čekala, až na mě přijde řada.

V ruce jsem svírala složku s papíry – výpověď z práce, potvrzení o péči o nemocnou matku, potvrzení o rozvodu. Všechno důležité z posledních dvou let mého života. Dva roky, kdy jsem se starala o maminku s Alzheimerem, zatímco můj manžel Tomáš mi postupně přestal volat i psát. „Musíš být silná, Hanko,“ říkávala mi mamka, když ještě poznávala můj hlas. Jenže síla mi došla.

„Kdy myslíte, že na nás přijde řada?“ zeptala se žena za mnou. „Nevím… Ale nebojte, určitě to zvládneme,“ odpověděla jsem automaticky. V duchu jsem si ale říkala: Zvládnu to ještě vůbec? Celý život jsem byla ta, co všechno zařídí – pro děti, pro manžela, pro rodiče. Nikdy jsem si nedovolila být slabá.

Vzpomněla jsem si na poslední hádku s Tomášem. „Hanko, ty pořád jenom myslíš na ostatní! Kdy jsi naposledy myslela na nás dva? Na mě?“ křičel tehdy v kuchyni. Já stála u dřezu a myla nádobí po večeři. „Tomáši, mamka mě potřebuje! Ty děti taky! Nemůžu je nechat být…“ „A co já? Já tě nepotřebuju?“ Jeho hlas mi zněl v hlavě ještě dlouho poté, co odešel.

Děti – Klára a Jirka – už byly dávno dospělé. Klára žila v Praze a volala jen jednou za měsíc. Jirka byl v Brně a posílal mi občas SMS: „Mami, všechno dobrý?“ Nikdy jsem jim neřekla, jak moc mi chybí. Nechtěla jsem je zatěžovat svými starostmi.

„Další! Číslo 451!“ ozvalo se z reproduktoru. Žena přede mnou vstala a já si všimla, jak jí cukají ruce. Všichni tady byli unavení – unavení z čekání, z nejistoty, z toho, že musí prosit o pomoc.

Zavřela jsem oči a představila si, jaké by to bylo říct jednou „ne“. Nezvednout telefon, když volá Klára s prosbou o radu ohledně hypotéky. Nepřijet za mamkou každý den do domova důchodců. Nechat Tomáše, ať si uvaří večeři sám. Ale pokaždé mě sevřel pocit viny.

„Hanko, proč jsi pořád taková? Proč neumíš myslet na sebe?“ ptala se mě jednou kamarádka Jana u kávy v kavárně Slavia. „Protože kdybych to udělala, měla bych pocit, že selhávám,“ odpověděla jsem jí tehdy tiše.

„Číslo 452!“ Lekla jsem se a rychle vstala. Vešla jsem do malé kanceláře plné šanonů a papírů. Za stolem seděla úřednice s krátkými vlasy a přísným pohledem.

„Dobrý den… Hanka Novotná,“ představila jsem se.

„Tak co pro vás můžeme udělat?“ zeptala se bez úsměvu.

Začala jsem jí vysvětlovat svou situaci – péče o maminku, rozvod, žádná práce. Snažila jsem se nemluvit moc emotivně, ale najednou mi začaly téct slzy.

„Promiňte… Já… já už prostě nemůžu,“ vzlykla jsem.

Úřednice chvíli mlčela a pak tiše řekla: „Tohle slyším dneska už potřetí. Ale víte co? Někdy je potřeba myslet i na sebe.“

Vyšla jsem ven z kanceláře a žena s igelitkou na mě čekala. „Tak co?“ zeptala se.

„Řekli mi, že mám nárok na podporu… Ale víte co? Nejvíc bych potřebovala podporu od rodiny.“

Šly jsme spolu ven do deště a mlčely. Každá jsme věděla své.

Doma mě čekal prázdný byt. Otevřela jsem okno a dívala se na šedé paneláky kolem sebe. Vzpomněla jsem si na dětství – jak mě maminka učila péct bábovku a říkala: „Hlavně buď hodná holka.“ Byla jsem hodná celý život. Ale kdo bude hodný na mě?

Večer mi přišla SMS od Kláry: „Mami, promiň, že nevolám častěji. Mám toho moc.“ Odpověděla jsem: „To je v pořádku.“ Ale nebylo.

Seděla jsem u stolu a poprvé za dlouhou dobu přemýšlela: Co kdybych začala myslet na sebe? Co kdybych jednou řekla „ne“?

Možná bych měla začít žít i pro sebe. Ale umím to vůbec ještě? Nebo už je pozdě?

Co myslíte vy? Dá se naučit myslet na sebe i po letech sebeobětování? Nebo už člověk zůstane navždy neviditelný?