Neviditelné oběti oddaného otce: Příběh Karla Nováka

„Tati, proč jsi zase přišel pozdě?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem zavřel dveře bytu. Hlas mé dcery Aničky byl plný výčitek a já v tu chvíli cítil, jak mi srdce těžkne. Svlékl jsem si kabát, pověsil ho na věšák a v duchu si přehrával všechny ty hodiny přesčasů, které jsem dnes v práci odpracoval. Vždyť to dělám pro ně! Pro Aničku, pro manželku Janu, pro naši budoucnost.

„Promiň, zlatíčko,“ odpověděl jsem tiše a pohladil ji po vlasech. „V práci byl frmol, šéf chtěl uzávěrku ještě dnes.“

Jana stála u sporáku, míchala polévku a ani se na mě nepodívala. Vzduch byl hustý napětím. „To říkáš poslední měsíc pořád. Myslíš si, že peníze nahradí tvou přítomnost?“ pronesla chladně.

Zamrazilo mě. Věděl jsem, že má pravdu, ale zároveň jsem cítil bezmoc. V naší malé garsonce na sídlišti v Brně nebylo nikdy dost peněz. Pořád jsme počítali každou korunu. Když mi nabídli možnost přesčasů v továrně na výrobu autodílů, neváhal jsem ani minutu. Jenže čím víc jsem pracoval, tím víc jsem byl doma cizincem.

Jednoho večera jsem přišel domů a našel Aničku plakat nad domácím úkolem. „Tati, já tomu nerozumím,“ vzlykala. Sedl jsem si k ní a snažil se jí pomoct s matematikou, ale hlava mi třeštila únavou. Udělal jsem chybu za chybou a nakonec jsme se oba rozplakali.

Jana mě pozorovala z rohu místnosti. „Kdy jsi naposledy byl s Aničkou venku? Nebo se mnou? Pamatuješ si vůbec, kdy jsme spolu naposledy večeřeli?“

Mlčel jsem. Věděl jsem, že nemám odpověď.

Jednoho dne přišla Jana s návrhem: „Co kdybych šla taky do práce? Můžeme se střídat, abys nemusel být pořád pryč.“

Zpanikařil jsem. „A kdo se postará o Aničku? Chci, aby měla mámu doma!“

„A co když potřebuje i tátu?“ odsekla Jana.

Toho večera jsme se pohádali jako nikdy předtím. Slova létala vzduchem jako střepy: výčitky, nepochopení, bolest. Anička se schoulila pod peřinu a já seděl v kuchyni s hlavou v dlaních.

Začal jsem si všímat změn. Anička byla uzavřenější, Jana unavenější. Já byl doma jen tělem – duší jsem zůstával v práci. Přestal jsem si všímat drobností: že Anička přestala kreslit obrázky, že Jana už nepekla mou oblíbenou bábovku.

Jednoho rána mi Jana podala papír. Výpověď z práce. „Našla jsem si brigádu v knihovně. Budu pracovat odpoledne, ty můžeš být s Aničkou ráno.“

Cítil jsem se ponížený i vděčný zároveň. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“

„Protože jsi mě neposlouchal,“ odpověděla tiše.

Začal jsem chodit domů dřív. S Aničkou jsme chodili do parku, hráli jsme pexeso a povídali si o škole. Pomalu se mezi námi obnovovalo pouto, které jsem málem ztratil.

Jenže peníze začaly chybět ještě víc. Účty se kupily, lednice byla poloprázdná. Jednou večer Jana seděla u stolu s hlavou v dlaních.

„Karel, co budeme dělat? Už nemáme ani na nájem.“

Cítil jsem zoufalství jako nikdy předtím. Přemýšlel jsem o druhé práci – noční směně v supermarketu. Ale věděl jsem, že bych zase nebyl doma.

Jednou večer zazvonil telefon. Byl to můj bratr Petr z Prahy. „Kájo, slyšel jsem, že to nemáš lehké. Přijeďte k nám na pár týdnů. Pomůžeme vám.“

Jana byla proti. „Nechci být nikomu na obtíž.“

Ale já věděl, že už nemáme jinou možnost.

Přestěhovali jsme se k Petrovi do jeho malého bytu na Žižkově. Bylo to těžké – najednou jsme byli závislí na někom jiném. Petr nám pomáhal s penězi i hlídáním Aničky.

Jednoho večera jsme seděli s Janou na balkoně a dívali se na světla města.

„Myslíš, že jsme selhali?“ zeptala se tiše.

Chytil jsem ji za ruku. „Nevím. Možná jsme jen moc chtěli všechno zvládnout sami.“

Po několika měsících jsme našli malý byt v Modřanech a začali znovu od nuly. Jana pracovala v knihovně, já našel místo ve skladu. Peněz bylo málo, ale byli jsme spolu.

Aničce se začalo dařit lépe ve škole i mezi novými kamarády. Jednou mi donesla obrázek: celá naše rodina držící se za ruce pod velkým stromem.

Dnes už vím, že největší obětí není čas strávený v práci nebo peníze vydělané navíc – ale chvíle, které už nikdy nevrátím zpátky.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi tím být dobrým otcem a tím být jen poskytovatelem? Kolik toho musí člověk obětovat, než zjistí, že už dávno ztratil to nejcennější?