Ozvěny závisti: Příběh z české kanceláře o hněvu, pokušení a lidské slabosti

„To snad nemyslíš vážně, Davide! Takhle se tady věci nedělají!“ vyhrkla jsem, když jsem vešla do zasedačky a uviděla, jak David rozesílá email s mým jménem v kopii celému oddělení – a v něm kritizuje rozhodnutí, která jsem učinila. Všichni ztichli. Vzduch byl hustý, napětí by se dalo krájet. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval půdu pod nohama.

Jmenuji se Kateřina Novotná a už patnáct let pracuji jako vedoucí oddělení v jedné z největších firem na Pankráci. Vždycky jsem si zakládala na férovosti, otevřenosti a hlavně na tom, že v práci držíme spolu. Ale poslední měsíce se všechno změnilo. Do týmu přišel David – mladý, sebevědomý, s ostrými lokty a ještě ostřejším jazykem. Zpočátku jsem ho brala jako výzvu, možná i jako příležitost naučit se něco nového od někoho mladšího. Jenže David měl jiný plán.

Začalo to nenápadně. Občasná poznámka na poradě, lehce ironický úsměv, když jsem něco vysvětlovala. „To už jsme slyšeli, Kateřino,“ řekl jednou před celým týmem. Všichni se zasmáli. Tehdy jsem to přešla. Ale pak přišly první konflikty – David začal zpochybňovat moje rozhodnutí, navrhoval změny bez konzultace a postupně si získával přízeň některých kolegů. Byla jsem zvyklá být autoritou, ale najednou jsem cítila, jak mi půda pod nohama klouže.

Doma jsem o tom mluvila s manželem Petrem. „Prostě ho ignoruj,“ radil mi. „Je mladý, časem se spálí.“ Jenže já jsem cítila něco jiného – závist. Závist vůči jeho energii, jeho odvaze říkat věci nahlas, jeho schopnosti přesvědčit ostatní. A taky hněv – na něj i na sebe, že mu to dovoluji.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a přemýšlela, kde se to ve mně bere. Vzpomněla jsem si na svého tátu, který celý život dřel v továrně a nikdy si nestěžoval. „Hlavně buď slušná,“ říkával mi. Ale co když slušnost nestačí? Co když je potřeba bojovat?

Další den v práci byl David opět ve svém živlu. „Myslím, že bychom měli změnit strategii,“ začal před celým týmem. „Kateřina je sice zkušená, ale doba se mění.“ Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Davide, můžeš mi vysvětlit, proč jsi o tom nemluvil nejdřív se mnou?“ zeptala jsem se klidně, i když uvnitř to ve mně vřelo.

„Protože mám pocit, že mě stejně neposloucháte,“ odpověděl bez mrknutí oka.

V tu chvíli jsem měla chuť mu jednu vrazit. Místo toho jsem odešla na toaletu a tam se rozbrečela. Byla jsem vzteklá, ponížená a hlavně zoufalá. Kde byla ta stará Kateřina, která si vždycky věděla rady?

Začala jsem dělat chyby. Zapomínala jsem na schůzky, byla jsem podrážděná na kolegy i doma na děti. Moje dcera Anička mi jednou řekla: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ A já nevěděla, co jí odpovědět.

Jednoho dne mě zavolal šéf – pan Dvořák. „Kateřino, musíme si promluvit.“ Seděli jsme naproti sobě v jeho kanceláři a já čekala nejhorší.

„Vím, že to s Davidem není jednoduché,“ začal opatrně. „Ale musíte najít způsob, jak spolupracovat. Jste oba pro firmu důležití.“

Cítila jsem se zrazená. Místo podpory jsem dostala další úkol – zvládnout Davida. Když jsem přišla domů, pohádala jsem se s Petrem kvůli úplné hlouposti. „Ty už nejsi ta žena, kterou jsem si vzal,“ řekl mi tiše.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně chci – bojovat za své místo nebo odejít? Ale pak mi došlo něco důležitého: největší boj nevedu s Davidem ani s kolegy, ale sama se sebou.

Začala jsem chodit na terapii a pomalu se učila zvládat svůj hněv i závist. Naučila jsem se říkat ne a nebát se konfliktu – ale taky naslouchat druhým a hledat kompromisy.

Jednoho dne za mnou přišel David sám od sebe. „Kateřino, můžeme si promluvit?“ zeptal se nejistě.

Sedli jsme si do kuchyňky a on poprvé přiznal: „Možná jsem to přehnal. Chtěl jsem jen ukázat, že na to mám.“

Podívala jsem se na něj a poprvé viděla ne soupeře, ale člověka s vlastními nejistotami.

Dnes už vím, že závist i hněv jsou přirozené emoce – ale nesmí nás ovládat. Naučila jsem se přijmout vlastní slabosti i chyby a nebát se o nich mluvit.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kolik vztahů a příležitostí jsme schopni obětovat jen proto, že nedokážeme zvládnout své emoce? A co byste udělali vy na mém místě?