Ztracený v mlze: Příběh jedné zrady

„Tohle je konec, Tomáši! Už tě nechci nikdy vidět!“ Klářin hlas se mi zarýval do srdce jako ledová dýka. Stála ve dveřích našeho bytu na Vinohradech, v očích slzy, v ruce klíče, které mi s třesoucí se rukou hodila k nohám. V tu chvíli jsem věděl, že jsem všechno ztratil. Ale vraťme se o pár měsíců zpátky, kdy to všechno začalo.

Byl prosinec, Praha byla zahalená do mlhy a já jako obvykle přišel pozdě na schůzi studentské rady. Všichni už debatovali o pronájmu kostýmů na vánoční ples, když jsem vešel do místnosti. Místo abych se zapojil do diskuze, upoutala mě dívka s tmavými vlasy a hlubokýma očima – Klára. Byla nová, nesmělá, ale její úsměv mě odzbrojil. Ten den jsme spolu poprvé mluvili a já věděl, že ji musím poznat víc.

O několik let později jsme spolu bydleli v malém bytě, plánovali svatbu a snili o budoucnosti. Klára byla vždycky ta rozumnější z nás dvou – já byl ten, kdo zapomínal na výročí, ona ta, která mi je připomínala s úsměvem. Byla mojí oporou, když mi umřel táta, a já jí slíbil, že ji nikdy nezklamu.

Jenže pak přišla ta oslava. Pozval mě můj kamarád Petr na jeho třicetiny do jednoho baru na Letné. Klára nemohla jít, protože měla noční v nemocnici. „Nezlob se moc, jo?“ smála se, když mi podávala kabát. „A hlavně nepi moc slivovice.“

V baru bylo narváno, všude smích a cigaretový kouř. Petr mě představil několika lidem, ale já si všiml jen jedné osoby – Elišky. Byla to jeho sestřenice, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Měla na sobě červené šaty a smála se tak nahlas, až se za ní otáčeli lidé u vedlejšího stolu. Sedli jsme si vedle sebe a začali si povídat. Nejprve o práci – ona byla grafička, já programátor – pak o hudbě, filmech, životě.

Nevím, kdy přesně jsem přestal myslet na Kláru. Možná když mi Eliška položila ruku na koleno a podívala se mi do očí tím zvláštním způsobem, který jsem u Kláry už dlouho neviděl. Možná když jsme spolu odešli ven na vzduch a ona mě políbila pod lampou na rohu ulice.

Ráno jsem se probudil v cizím bytě s tíhou v hrudi a hlavou plnou výčitek. Eliška spala vedle mě a já věděl, že jsem udělal největší chybu svého života. Potichu jsem se oblékl a odešel.

Doma mě čekala Klára s úsměvem a snídaní na stole. „Jak bylo?“ zeptala se nevinně. Nedokázal jsem jí lhát – aspoň ne dlouho. Po pár dnech ticha a výčitek jsem jí všechno přiznal.

„Jak jsi mohl?“ šeptala tehdy Klára a dívala se na mě s takovou bolestí v očích, že jsem se musel odvrátit. „Vždyť jsme si slíbili…“

Následovaly týdny plné hádek, ticha a slz. Klára odešla k rodičům do Brna a já zůstal sám v našem bytě plném jejích věcí a vzpomínek. Petr mi volal, že Eliška na mě pořád myslí, ale já věděl, že už nikdy nechci zažít něco podobného.

Moje máma mi řekla: „Každý dělá chyby, Tome. Ale některé už nejdou vzít zpátky.“

Snažil jsem se Kláře psát dopisy, volat jí, čekal jsem před její prací s růžemi v ruce jako nějaký zoufalec z romantického filmu. Ale ona mě vždycky jen minula bez jediného pohledu.

Jednou večer mi přišla zpráva: „Nechci tě už nikdy vidět.“

Sedím teď v našem prázdném bytě a přemýšlím: Proč člověk někdy zahodí všechno kvůli jedné noci? Stojí vůbec za to riskovat roky lásky kvůli chvilkové slabosti? Co byste udělali vy na mém místě?