Dva roky ticha: Když rodina bolí nejvíc

„Tohle už dál nevydržím, Tomáši! Proč mu to pořád dovoluješ?“ zasyčela jsem skrz zuby, zatímco jsem v kuchyni třásla rukama nad rozbitým talířem. Tomáš stál u dveří, ramena svěšená, oči upřené do podlahy. Z obýváku se ještě ozýval hlas jeho otce Karla: „No vidíš, Tomáši, ani talíř neumí pořádně umýt! To je ta tvoje ženská ruka, co z tebe udělala slabocha.“

Bylo to před dvěma lety, na poslední rodinné oslavě. Karel nikdy nešetřil urážkami – na mě, na Tomáše, dokonce i na naši malou dceru Aničku. Vždycky měl potřebu všechno komentovat, všechno řídit. „Za mých časů bys už dávno věděl, kdo je v domě pán,“ říkával Tomášovi a já viděla, jak se můj muž pokaždé zmenší. Přesto se nikdy neodvážil otci odporovat.

Když jsme od Karla odjížděli, Tomáš mlčel. Já brečela v autě a Anička vzadu tiše šeptala: „Mami, proč je děda tak zlý?“ Neměla jsem odpověď. Doma jsme se pohádali. „Je to můj táta,“ opakoval Tomáš zoufale. „Nemůžu ho jen tak odstřihnout.“

Ale já už nemohla dál. Každá návštěva znamenala nové ponížení, nové hádky mezi mnou a Tomášem. Karel mi nikdy neodpustil, že jsem si jeho syna „přetvořila k obrazu svému“. Vždycky tvrdil, že Tomáš byl dřív chlap s velkým Č, ale teď je prý jen „podpantoflák“. Přitom Tomáš byl jediný muž, kterého jsem kdy milovala právě proto, že byl laskavý a citlivý.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a psala dopis – ne Karlovi, ale Tomášovi. „Buď mě ochráníš před svým otcem, nebo už dál nemůžu,“ stálo tam. Položila jsem mu ho na polštář. Ráno mi řekl jen: „Zavolám mu a řeknu mu to.“

Telefonát trval pět minut. Slyšela jsem Karla řvát do sluchátka: „Tohle ti ta tvoje ženská nakukala! Jsi slaboch! Jsi ostuda rodiny!“ Tomáš zavěsil a rozplakal se. Poprvé za celý náš vztah.

Od té doby jsme s Karlem nemluvili. První týdny byly těžké – Tomáš chodil jako tělo bez duše, Anička se ptala na dědu. Já měla výčitky svědomí. Co když jsem rozbila rodinu? Co když jsem opravdu ta zlá?

Ale časem jsme začali dýchat volněji. Najednou nebyly víkendy plné stresu a strachu z další návštěvy. Začali jsme jezdit na výlety, smát se spolu u večeře, Anička si našla nové kamarády ve školce.

Jenže Karel to nenechal být. Začal volat Tomášově matce – paní Aleně – a přes ni nám posílal vzkazy: „Kdy už se konečně vzpamatujete? Chlap má držet rodinu pohromadě!“ Alena byla mezi dvěma mlýnskými kameny. „Jana není špatná,“ šeptala mi jednou v obchodě mezi regály s pečivem. „Ale Karel… on nikdy neuměl milovat jinak než tvrdě.“

Jednou večer přišel Tomáš domů bledý jako stěna. „Táta měl infarkt,“ řekl tiše. „Je v nemocnici.“ V tu chvíli jsem cítila směs strachu, lítosti i vzteku. Měla bych tam jít? Měla bych mu odpustit? Nebo chránit sebe i svou rodinu?

Tomáš šel za ním sám. Vrátil se pozdě v noci, oči zarudlé od pláče. „Řekl mi, že jsem ho zklamal,“ zašeptal mi do vlasů. „Že už nejsem jeho syn.“ Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že jsme opravdu spolu.

Dnes je to přesně dva roky od posledního rozhovoru s Karlem. Anička už se na dědu neptá. My s Tomášem jsme silnější než kdy dřív – ale jizvy zůstaly.

Někdy v noci přemýšlím: Udělali jsme správně? Je možné odpustit člověku, který celý život ničil ostatní? Nebo je někdy lepší chránit sebe a své děti za každou cenu?

A co byste udělali vy? Je krev opravdu hustší než voda?