Bratr, který prodal mámin dům: Příběh zrady a odpuštění

„To si snad děláš srandu, Petře! Jak můžeš vůbec uvažovat o tom, že prodáš mámin dům, když je ještě naživu?“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi v ruce vibroval hrnek s kávou. Byla jsem v kuchyni našeho bytu v Brně, kde jsem se snažila žít svůj vlastní život, ale tahle zpráva mě vrátila zpátky do reality naší rodiny v malé vesnici u Olomouce.

Petr mlčel. Vždycky mlčel, když šlo do tuhého. „Ivano, já na to prostě nemám. Máma je nemocná, potřebuje péči a já… já mám taky svůj život. Navíc ten dům je starý, potřebuje opravy a peníze by se hodily všem.“

„Všem? Nebo jen tobě?“ vyjela jsem na něj. Věděla jsem, že Petr nikdy nebyl ten, kdo by přiložil ruku k dílu. Po maturitě zůstal doma, nikdy nešel na vysokou, střídal práce a většinu času trávil u počítače nebo v hospodě. Já jsem naopak utekla hned po střední – chtěla jsem něco dokázat, být samostatná. Ale nikdy mě nenapadlo, že se jednou budu muset vracet kvůli tomu, že vlastní bratr zradí naši mámu.

Maminka byla vždycky ta, která nás držela pohromadě. Po tátově smrti před pěti lety jsme si slíbili, že se o ni postaráme společně. Jenže Petr svůj slib bral jako další prázdná slova. Když mamince diagnostikovali Parkinsona, bylo jasné, že bude potřebovat víc pomoci. Já nabízela, že budu jezdit každý víkend domů a pomáhat s péčí. Petr slíbil, že bude s mámou bydlet a starat se o ni přes týden.

Jenže realita byla jiná. Když jsem přijela poprvé po delší době, našla jsem mámu samotnou v kuchyni, jak se snaží otevřít sklenici okurek. Ruce se jí třásly tak moc, že ji nakonec upustila na zem. Petr nikde. Prý šel „na chvíli ven“. Ta chvíle trvala celé odpoledne.

„Ivanko, nechci tě zatěžovat,“ šeptala mi máma později večer, když jsem jí pomáhala do postele. „Petr je hodný kluk, jenom… asi neví, jak na to.“

Ale já věděla své. Petr byl sobec. A když jsem pak našla v jeho pokoji smlouvu o zprostředkování prodeje domu podepsanou jeho jménem i jménem mámy (samozřejmě falešným podpisem), rozzuřila jsem se do běla.

„Mami, věděla jsi o tom?“ ukázala jsem jí papír.

Zbledla. „To… to není můj podpis.“

V tu chvíli mi došlo, že Petr je schopný všeho. Druhý den ráno jsem ho konfrontovala přímo v kuchyni.

„Jak jsi mohl? To ti máma nestojí ani za trochu úcty?“

Petr se tvářil dotčeně. „Vždyť je to jen dům! Máma tam stejně dlouho nevydrží a pak co? Budeme se hádat o dědictví? Takhle to aspoň vyřeším.“

„Takhle to nevyřešíš! Jen všechno zničíš!“

Máma plakala a já s ní. Ten den jsme s mámou rozhodly – Petr už není součástí našeho života. Odstěhoval se do podnájmu v Olomouci a od té doby jsme o něm neslyšely.

Byly týdny, kdy jsem měla chuť mu napsat nebo zavolat. Ale vždycky jsem si vzpomněla na mámin pohled – zlomený, zklamaný. Snažila jsem se jí být oporou, i když to znamenalo jezdit každý víkend domů a řešit všechno sama: nákupy, lékaře, úřady.

Jednou večer jsme seděly s mámou na verandě a ona tiše řekla: „Možná jsem udělala chybu ve výchově. Možná jsem mu měla dát víc odpovědnosti.“

Objala jsem ji. „Mami, tys udělala všechno dobře. Někteří lidé prostě nechtějí dospět.“

Čas plynul a mámin stav se zhoršoval. Byly dny plné bezmoci i vzteku – na Petra, na osud, na celý svět. Ale byly i chvíle smíchu a vzpomínek na lepší časy.

Jednoho dne přišel dopis od Petra. Omlouval se – prý si uvědomil chybu, ale už bylo pozdě. Máma už neměla sílu odpustit mu a já… já pořád nevím.

Teď sedím u mámina lůžka a přemýšlím: Může člověk opravdu odpustit zradu od někoho tak blízkého? A co byste udělali vy na mém místě?