Sedmdesátiny v tichu: Jak jsem přišla o syna, když jsem to nejméně čekala

„Mami, prosím tě, už toho nech. Nechci to řešit,“ ozvalo se z telefonu naposledy před půl rokem. Lukášův hlas byl unavený, podrážděný, a já cítila, jak mi srdce padá do žaludku. Od té doby je ticho. Ticho, které mě dusí každé ráno, když vstávám do prázdného bytu na pražském sídlišti. Blížím se k sedmdesátinám a místo radosti cítím jen prázdnotu.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím sama. Když jsem byla mladá, měla jsem sny o velké rodině, smíchu u stolu a vnoučatech pobíhajících po bytě. Jenže život s Karlem byl všechno, jen ne pohádka. Karel byl tvrdý chlap – málomluvný, uzavřený, často podrážděný. Pracoval jako řidič tramvaje a domů nosil únavu i vztek. Já dělala účetní v malé firmě a snažila se udržet domácnost pohromadě. Často jsme se hádali kvůli hloupostem: kdo zapomněl koupit mléko, kdo má vyzvednout Lukáše ze školky. Ty hádky byly jako jedovatý plyn – pomalu nás otravovaly.

Lukáš byl citlivé dítě. Vždycky se schovával pod stůl, když jsme s Karlem křičeli jeden na druhého. Nikdy nezapomenu na jeho oči – velké, vystrašené, plné otázek, na které jsem neuměla odpovědět. Snažila jsem se mu to vynahradit – kupovala jsem mu hračky, pekla jeho oblíbené buchty, ale nikdy jsem mu nedokázala dát to nejdůležitější: pocit bezpečí.

Když Lukáš odešel na vysokou do Brna, byla jsem pyšná i smutná zároveň. Volal mi často, svěřoval se mi s drobnostmi i s prvními láskami. Jenže pak přišla Eva. Krásná, chytrá holka z dobré rodiny. Zpočátku jsem ji měla ráda – byla milá, pozorná, vždycky přinesla nějakou maličkost. Ale brzy jsem si všimla, že Lukáš se mění. Začal být uzavřenější, méně volal, návštěvy byly kratší.

Jednou jsem si dovolila poznámku: „Evičko, Lukáš má rád svíčkovou, proč mu ji nikdy neuvaříš?“ Eva se usmála tím svým chladným úsměvem a řekla: „My máme jiný jídelníček.“ Od té doby jsem cítila odstup. Postupně mě začali zvát méně a méně. Když jsem jednou přijela neohlášeně – chtěla jsem překvapit Lukáše k narozeninám – Eva mi otevřela dveře jen na škvírku a řekla: „Promiňte, dneska se to nehodí.“

Začala jsem být dotěrná. Psala jsem Lukášovi dlouhé zprávy o tom, jak mi chybí, jak bych chtěla vídat vnoučata (narodila se jim dvojčata – Anička a Matýsek), jak mě mrzí naše odcizení. Odpovědi byly čím dál kratší: „Nemám čas.“ „Ozvu se později.“ „Teď to nejde.“

Jednou jsem to nevydržela a zavolala Evě: „Proč mi bráníte ve styku s Lukášem? Co jsem vám udělala?“ Eva byla klidná: „Paní Novotná, Lukáš je dospělý muž. Rozhoduje se sám.“ Ale já věděla své – byla to ona, kdo ho odtahuje.

Začala jsem být protivná i sama sobě. Vyčítala jsem Lukášovi věci z minulosti: že mě nikdy nepochopil, že si neváží toho, co jsem pro něj obětovala. Jednou mi napsal: „Mami, pořád mi jen něco vyčítáš. Já už nemůžu.“ A pak přišlo to poslední ticho.

Teď sedím u stolu s hrnkem studené kávy a dívám se na fotku malého Lukáše v rámečku. V televizi běží nějaký pořad o rodinných vztazích a já mám chuť rozbít obrazovku. Proč je to všude jinde tak jednoduché? Proč já musím být ta matka, která zůstala sama?

Sousedi mě zdraví zdvořile, ale nikdo neví, co se děje za zavřenými dveřmi mého bytu. Občas přijde pošťačka s letáky nebo důchodem – to je jediný kontakt s okolním světem. Kamarádky už většinou nemám – některé zemřely, jiné mají vlastní rodiny a starosti.

Před pár týdny mi přišel dopis od Lukáše. Krátký, strohý: „Mami, prosím tě, respektuj naše soukromí. Potřebujeme klid.“ Seděla jsem nad tím dopisem dlouho do noci a brečela jako malá holka.

Vím, že jsem udělala chyby. Že jsem byla příliš úzkostlivá matka, která nedokázala pustit syna z hnízda bez výčitek a slz. Že jsem v něm zasela pocit viny místo radosti ze života. Ale teď už je pozdě.

Blíží se mé sedmdesátiny a já nevím, jestli mi někdo popřeje všechno nejlepší. Možná přijde pohlednice od sestřenice z Moravy nebo krátký telefonát od bývalé kolegyně. Ale Lukáš? Ten už asi nikdy nezazvoní u dveří s kyticí a úsměvem.

Někdy si říkám: Kdybych mohla vrátit čas… Udělala bych všechno jinak? Nebo jsme byli k tomu všemu odsouzeni už dávno? A kolik matek kolem mě prožívá totéž ticho?

Možná je čas přestat čekat na zázrak a začít žít pro sebe – ale jak na to? Máte někdo podobnou zkušenost? Jak jste to zvládli?