Když pomoc rodině bolí: Příběh o hranicích a důvěře

„Prosim tě, Jano, už nemáme kam jít. Prosím…“ Lenka stála ve dveřích, v ruce igelitku s dětskými botičkami a v očích slzy. Za ní se krčil její muž Petr a dvě malé děti, které se tiskly k sobě v zimních bundách. Venku padal sníh a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Věděla jsem, že je nemůžu nechat stát venku. „Pojďte dál,“ vydechla jsem a pustila je dovnitř.

Bylo to rozhodnutí, které jsem udělala bez rozmýšlení. Vždyť jsme rodina. Lenka byla moje sestřenice, vyrůstaly jsme spolu v jednom domě na sídlišti v Ostravě. Vždycky jsme si pomáhaly. Jenže tentokrát to bylo jiné. Petr přišel o práci v místní fabrice, dluhy narůstaly a hrozilo jim vystěhování z bytu. Já sama jsem žila v malém bytě 2+1 na Porubě, ale věřila jsem, že to zvládneme.

První týdny byly plné soucitu a solidarity. Děti si hrály s mými starými hračkami, Lenka mi pomáhala s vařením a Petr se snažil najít jakoukoliv práci. Jenže časem se začaly objevovat první trhliny. Petr byl čím dál podrážděnější, často seděl u televize a popíjel pivo, místo aby hledal práci. Lenka se uzavřela do sebe a celé dny trávila na telefonu s maminkou. Děti začaly být hlučné a neklidné, což mi komplikovalo práci z domova.

Jednoho večera jsem přišla do kuchyně a slyšela Lenku, jak si stěžuje své matce: „Jana je hrozně protivná, pořád nám něco vyčítá…“ Zastavila jsem se ve dveřích a cítila, jak mě bodá u srdce. Vždyť jsem jim otevřela svůj domov! Když mě Lenka zahlédla, rychle zavěsila. „To nebylo o tobě,“ zamumlala.

Začaly hádky o maličkosti – kdo koupí mléko, kdo uklidí koupelnu, proč děti rozlily kakao na koberec. Jednou jsem přišla z práce a našla svůj oblíbený hrnek rozbitý na kusy. „To byl jen hrnek,“ pokrčila Lenka rameny. Ale pro mě to byl symbol – symbol toho, jak se můj život rozpadá pod tíhou cizího neštěstí.

Jednoho dne mi volala sousedka: „Jano, vaše sestřenice si k vám vodí nějaké divné lidi. Dneska tu byl nějaký chlap a křičel na děti.“ Zmocnila se mě panika. Když jsem přišla domů, našla jsem Petra opilého na gauči a děti plakaly v ložnici. „Tohle už nejde,“ řekla jsem tiše Lence.

„Kam máme jít? Chceš nás vyhodit na ulici?“ vykřikla Lenka hystericky. „Nechci vás vyhodit, ale nemůžu takhle žít,“ odpověděla jsem zoufale. Bylo to jako noční můra – chtěla jsem pomoci, ale místo vděku jsem sklízela výčitky a hněv.

Začala jsem chodit domů později a později, jen abych nemusela čelit napjaté atmosféře. Moje práce začala trpět, byla jsem unavená a podrážděná. Jednoho dne mi šéfová řekla: „Jano, co se s tebou děje? Jsi úplně mimo.“ V tu chvíli mi došlo, že musím něco změnit.

Sešla jsem se s Lenkou u kuchyňského stolu. „Lenko, potřebuju svůj život zpátky. Pomohla jsem vám ráda, ale už to nezvládám.“ Lenka mlčela dlouho, pak se rozplakala: „Myslela jsem, že jsme rodina…“

Zařídila jsem jim dočasné ubytování přes charitu a pomohla Lence najít brigádu v pekárně. Petr nakonec odešel k rodičům do Karviné. Děti chodily za mnou ještě pár měsíců na návštěvy.

Dlouho jsem měla výčitky svědomí – byla jsem špatná sestřenice? Měla jsem vydržet víc? Ale pak mi došlo, že někdy je potřeba chránit i sebe.

Někdy si večer sednu ke stolu a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobranou? Kdy už je naše dobrota na úkor vlastního štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?