Iluze dokonalého partnera: Když se láska promění v klam

„Jak jsi mi to mohl udělat? Jsem těhotná a ty jsi celou dobu žil ve lži!“ křičela jsem na Petra, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi. Petr stál naproti mně, opřený o lednici, a mlčel. Jeho pohled byl prázdný, skoro jako by tam vůbec nebyl.

„Aleno, já… já ti to chtěl říct, ale…“ začal tiše, ale já ho přerušila.

„Ale co? Že máš druhý život? Že jsi mi lhal o práci, o tom, kde trávíš večery? Že máš někoho jiného?“ hlas se mi zlomil a musela jsem se opřít o stůl, abych nespadla.

Nikdy bych nevěřila, že se tohle může stát mně. Vždycky jsem byla ta rozumná, ta, co si dává pozor na to, komu věří. Ale Petr byl jiný. Nebo jsem si to aspoň myslela. Poznali jsme se na vysoké škole v Olomouci – on studoval informatiku, já češtinu. Byl vtipný, pozorný a vždycky mě dokázal rozesmát. Když jsme se po škole přestěhovali do Prahy, měla jsem pocit, že začínáme nový život. Společný život.

První roky byly krásné. Chodili jsme na procházky do Stromovky, jezdili na výlety do Krkonoš a plánovali budoucnost. Petr dostal práci v IT firmě na Pankráci a já začala učit na základce v Modřanech. Všechno se zdálo být perfektní – až moc perfektní.

Jenže pak se něco změnilo. Petr začal být často unavený, domů chodil později a vymlouval se na přesčasy. Když jsem se ptala, proč je pořád tak nervózní, jen mávl rukou a řekl, že je toho v práci moc. Nechtěla jsem být podezřívavá, vždyť jsme si slíbili důvěru. Ale pak jsem jednou našla v jeho kapse účtenku z restaurace v Karlíně – v době, kdy měl být podle svých slov na poradě.

Začala jsem si všímat detailů. Cizí parfém na jeho košili. Zprávy od „Jany z práce“, které mazal hned po přečtení. Když jsem se ho zeptala přímo, rozčílil se: „Proč mi nevěříš? Vždyť víš, jak je to teď složité!“ A já mu zase uvěřila. Chtěla jsem věřit.

Pak přišel ten den – zjistila jsem, že jsem těhotná. Byla jsem šťastná i vyděšená zároveň. Když jsem to Petrovi oznámila, jeho reakce mě zarazila. Místo radosti vypadal spíš vyděšeně. „To je… to je skvělý,“ řekl tiše a rychle odešel do práce.

Od té chvíle byl ještě odtažitější. Začal trávit víc času mimo domov a já byla čím dál víc sama. Moje máma si toho všimla hned: „Alenko, něco se děje? Petr je nějaký divný.“ Jenže já ji uklidňovala: „To je jen stres z práce.“

Jednoho večera jsem už nevydržela nejistotu a rozhodla se mu podívat do telefonu. Nikdy bych to za normálních okolností neudělala, ale byla jsem zoufalá. A tam to bylo – zprávy od nějaké Lucie. „Miluju tě,“ psala mu ona. „Chybíš mi,“ odepisoval on.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Chtěla jsem křičet, brečet i utéct zároveň. Ale místo toho jsem čekala, až přijde domů. Když vešel do dveří, stála jsem tam s jeho mobilem v ruce a slzami v očích.

„Takže Lucie?“ zeptala jsem se chladně.

Petr zbledl a posadil se ke stolu. „Aleno… je mi to líto. Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ale ublížil jsi mi! A nejen mně! Čekáme dítě!“

Následovala dlouhá noc plná hádek a výčitek. Petr přiznal, že s Lucií chodí už skoro rok. Prý se do ní zamiloval v práci a nevěděl, jak z toho ven. „Nechtěl jsem tě opustit,“ šeptal zlomeně.

„Ale už jsi mě opustil dávno,“ odpověděla jsem tiše.

Dny poté byly jako zlý sen. Musela jsem chodit do práce s úsměvem na tváři před dětmi i kolegy, zatímco uvnitř mě všechno bolelo. Máma mě objímala a říkala: „Musíš být silná kvůli miminku.“ Ale jak mám být silná, když mám pocit, že všechno ztratilo smysl?

Petr se odstěhoval k Lucii a já zůstala sama v našem bytě plném vzpomínek. Každý kout mi připomínal naše společné chvíle – první Vánoce, hádky i smíření, plány na budoucnost… Teď už ale žádná společná budoucnost není.

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu sbírala odvahu začít znovu. Nejhorší byly noci – ticho bytu mě dusilo a já přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc důvěřivá? Nebo jsem měla víc bojovat?

Jednou večer mi napsala Lucie: „Omlouvám se ti za všechno. Nechtěla jsem ti ublížit.“ Jenže co je mi platná její omluva? Zničila mi rodinu.

Teď už vím, že žádný vztah není imunní vůči lžím a zradě. Každý si myslí, že právě jeho láska je výjimečná – dokud nepřijde realita a neroztrhá všechny iluze na kusy.

A tak tu sedím sama u kuchyňského stolu s rukou položenou na břiše a ptám se sama sebe: Jak mám věřit lidem po tom všem? Dá se vůbec ještě někdy začít znovu věřit?