Moje dcera si bere našeho vrstevníka: Rodičovské dilema v české rodině

„To nemyslíš vážně, Terezo!“ vykřikla jsem, když jsem slyšela ta slova. Seděli jsme s Petrem u kuchyňského stolu, kde jsme ještě před chvílí řešili, co budeme vařit na víkend. Tereza stála naproti nám, ruce sevřené v pěst, oči plné odhodlání i strachu. „Mami, já ho miluju. A on mě taky. Chceme být spolu.“

Petr mlčel. V jeho očích jsem viděla směs šoku a bolesti. Vždycky byl klidnější než já, ale teď se mu třásly ruce. „Terezo, vždyť je mu čtyřicet jedna! To je skoro tolik co nám. Jak si to vůbec představuješ?“ ozval se nakonec tiše.

Tereza se nadechla a její hlas zněl pevněji, než bych čekala: „Vím, že je to zvláštní. Ale s Michalem jsem šťastná. Rozumíme si. Je mi s ním líp než s kluky v mém věku.“

V tu chvíli se mi hlavou honilo tisíc myšlenek. Co na to řeknou sousedi? Co naše rodina? A hlavně – co když jí Michal ublíží? Co když ji jen využívá? Vždyť má za sebou rozvod, dvě děti z předchozího manželství…

„Terezo, prosím tě,“ snažila jsem se zachovat klid, „vždyť jsi ještě mladá. Máš celý život před sebou. Proč se tak ženeš do svatby?“

„Protože vím, co chci,“ odpověděla tvrdohlavě. „A vy byste mě měli podpořit.“

Ten večer jsme s Petrem skoro nemluvili. Jen jsme seděli v obýváku, každý ponořený do svých myšlenek. Vzpomínala jsem na dobu, kdy byla Tereza malá holčička, která se bála tmy a schovávala se mi pod peřinu. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou budu řešit něco takového…

Další dny byly plné napětí. Tereza chodila domů pozdě, často byla u Michala. Když přišla, byla odměřená a vyhýbala se nám. Petr to nesl těžce – několikrát jsem ho přistihla, jak zírá do prázdna a potichu si povzdechne.

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a zavolala své sestře Lence. „Co bys dělala na mém místě?“ ptala jsem se zoufale.

Lenka chvíli mlčela a pak řekla: „Jani, já vím, že je to těžké. Ale jestli ji budeš tlačit, ztratíš ji úplně. Možná si musí nabít nos sama.“

To mě zabolelo nejvíc – ta představa, že bych mohla přijít o vlastní dítě.

Za pár dní nás Tereza pozvala na večeři k Michalovi domů. S Petrem jsme šli s těžkým srdcem. Byt byl útulný, ale všude byly fotky jeho dětí a bývalé ženy. Michal nás přivítal s úsměvem a snažil se být milý.

„Vím, že je to pro vás těžké,“ začal opatrně po večeři. „Ale Tereza je dospělá a já ji miluju. Nechci vám ji vzít – chci být součástí vaší rodiny.“

Petr se na něj podíval přísně: „A co tvoje děti? Co tvoje minulost? Myslíš si, že můžeš začít znovu s někým o dvacet let mladším?“

Michal sklopil oči: „Moje děti jsou pro mě důležité. Ale s Terezou je to jiné… Je mi s ní dobře.“

Cestou domů jsme mlčeli. Petr nakonec řekl: „Já mu nevěřím.“

Já taky ne. Ale zároveň jsem viděla, jak moc je Tereza rozhodnutá.

Začaly hádky. Tereza nám vyčítala, že ji nepodporujeme, že jsme staromódní a nerozumíme jí. My jsme jí zase říkali, že ji chráníme.

Jednou večer přišla domů uplakaná. Sedla si ke mně na gauč a šeptla: „Mami, proč mi nevěříte? Proč mi nevěříš ty?“

Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila její slzy na rameni.

„Bojím se o tebe,“ přiznala jsem tiše.

„Ale já už nejsem dítě,“ odpověděla.

Od té doby jsem začala přemýšlet jinak. Možná má Lenka pravdu – možná ji musím nechat jít svou cestou.

Svatba byla malá, jen nejbližší rodina a pár přátel. Seděla jsem v první řadě a dívala se na svou dceru – krásnou, šťastnou… a dospělou.

Po obřadu ke mně přišla a objala mě: „Děkuju, mami.“

Doma večer sedím u stolu a přemýšlím: Udělali jsme správně? Měla jsem bojovat víc? Nebo je opravdu lepší nechat děti dělat vlastní chyby?

Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo zasahovat do života svých dětí – nebo je musíme nechat jít i za cenu bolesti?