Mezi dvěma světy: Když on nechce děti

„Proč to pořád otevíráš, Jano? Vždyť jsme si to už řekli!“ Petrův hlas se třese, když za sebou zavírá dveře ložnice. V kuchyni zůstávám sama, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Už zase. Další večer, kdy jsme místo smíchu a společné večeře skončili v hádce.

Všechno začalo tak nevinně. Bylo mi třicet, když jsme se s Petrem vzali. On – klidný, rozvážný, vždycky s úsměvem na rtech. Já – věčně rozlítaná, plná plánů a snů. První roky byly krásné. Cestovali jsme, chodili na koncerty do Lucerny, v létě jezdili na chalupu k jeho rodičům do Jižních Čech. Všichni nám říkali, jak nám to spolu sluší. Jenže čas běžel a otázka dětí začala viset ve vzduchu jako těžký mrak.

Poprvé jsem to nadhodila při procházce v Prokopském údolí. „Víš, že bych chtěla miminko?“ řekla jsem tiše a sledovala jeho profil ve světle zapadajícího slunce. Petr se zarazil, dlouho mlčel a pak jen řekl: „Já nevím, Jani… Já si to nějak neumím představit.“

Od té doby jsme o tom mluvili stále častěji. Nebo spíš – já mluvila a Petr mlčel. Někdy se snažil vysvětlit, že má strach. „Podívej se na Honzu a Lenku – od té doby, co mají malou, jsou pořád unavení a hádají se kvůli každé hlouposti.“ Jindy jen pokrčil rameny: „Mně je s tebou dobře takhle.“

Ale mně už to nestačilo. Každý měsíc, když jsem dostala menstruaci, jsem cítila prázdnotu. Když jsem viděla kamarádky s kočárky v parku nebo slyšela mámu, jak se ptá: „A kdy už mi dáte vnouče?“, bodlo mě u srdce. Petr říkal, že děti nejsou záruka štěstí. Že svět je nejistý a on nechce přivádět dítě do doby, kdy si nemůže být jistý ani prací, ani budoucností.

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na fotku z naší svatby. Byli jsme tam tak šťastní… „Petře,“ začala jsem opatrně, „co kdybychom šli k nějakému poradci? Třeba by nám pomohl najít společnou cestu.“

Petr se zamračil: „Já nepotřebuju cizího člověka, aby mi říkal, co mám cítit.“

A tak jsme dál žili vedle sebe – jako dva lidé v jednom bytě, ale každý ve svém světě. Přestali jsme plánovat dovolené, přestali jsme se smát maličkostem. Já začala trávit víc času s kamarádkami, Petr se ponořil do práce. Někdy jsem měla pocit, že se mi vyhýbá.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela ho telefonovat s jeho matkou: „Mami, já prostě děti nechci… Nechci ztratit Janu, ale nechci žít život někoho jiného.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Sedla jsem si na postel a poprvé si připustila, že možná nikdy nebudu mámou. Že možná budu muset volit – mezi láskou k Petrovi a láskou k dítěti, které ještě ani neexistuje.

Začala jsem chodit na terapii. Tam jsem poprvé nahlas řekla: „Bojím se, že když zůstanu s Petrem, budu mu to jednou vyčítat. Ale když odejdu, budu litovat, že jsem zahodila krásný vztah.“

Jednoho večera jsem si sedla k Petrovi na gauč. „Petře,“ začala jsem tiše, „já už takhle nemůžu dál. Miluju tě, ale nemůžu se vzdát svého snu jen proto, abych tě neztratila.“

Petr dlouho mlčel. Pak mě vzal za ruku: „Já tě taky miluju. Ale dítě bych měl jen kvůli tobě – a to by nebylo fér ani k tobě, ani k tomu dítěti.“

Plakali jsme oba. Poprvé za celou dobu jsme si přiznali pravdu – že naše láska narazila na hranici, kterou nejde překročit.

Rozhodli jsme se dát si čas. Petr odjel na pár týdnů k rodičům do Tábora, já zůstala v Praze sama v našem bytě plném vzpomínek. Každý den jsem přemýšlela: Co je důležitější? Láska k člověku nebo láska k nenarozenému dítěti?

Po měsíci jsme se sešli v kavárně na Národní třídě. Seděli jsme naproti sobě a bylo jasné, že oba víme odpověď.

„Jani,“ řekl Petr tiše, „zasloužíš si být šťastná. A já ti to nemůžu dát.“

Objali jsme se naposledy a já věděla, že je konec.

Dnes je to rok od našeho rozchodu. Občas potkám Petra na ulici – usmějeme se na sebe a jdeme dál každý svou cestou. Je mi smutno po tom všem krásném, co jsme spolu prožili. Ale už vím, že některé propasti nejde překlenout ani tou největší láskou.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Je správné vzdát se svého snu kvůli druhému? Nebo je větší odvaha odejít a hledat štěstí jinde? Co byste udělali vy?