Život, který jsem nikdy nežila: Chtěla jsem žít pro sebe, ne jen pro svého syna a vnoučata

„Mami, proč jsi zase zapomněla koupit mléko? Vždyť víš, že ho děti potřebují ke snídani!“ křičel na mě Petr z kuchyně, zatímco jeho žena Jana stála v rohu a mlčky kroutila hlavou. V tu chvíli jsem měla chuť se rozplakat. Bylo mi šedesát pět let a připadala jsem si jako služka ve vlastním domě.

Když mi před deseti lety zemřel manžel, Petr mě přesvědčil, abych se k nim nastěhovala. „Budeš nám pomáhat s dětmi, mami, a nebudeš sama,“ říkal tehdy laskavě. Tehdy jsem si myslela, že to bude začátek nové kapitoly – že budu užitečná, milovaná babička. Jenže realita byla jiná. Každý den jsem vstávala v šest, abych připravila snídani, vypravila vnoučata do školy, uklidila byt a nakoupila. Petr s Janou chodili z práce pozdě a byli unavení. Často se hádali kvůli maličkostem a já byla vždycky ta, kdo musel držet rodinu pohromadě.

Jednoho večera, když jsem seděla u kuchyňského stolu a skládala ponožky, přišla ke mně malá Anička. „Babi, proč jsi pořád smutná?“ zeptala se tiše. Polkla jsem slzy a pohladila ji po vlasech. „Nejsem smutná, zlatíčko. Jen unavená.“ Ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že lžu nejen jí, ale hlavně sama sobě.

Začala jsem přemýšlet o svém životě. Vždycky jsem chtěla cestovat – vidět Karlovy Vary v zimě, projít se po Šumavě na jaře, zajít do divadla v Praze. Místo toho jsem roky žila podle potřeb ostatních. Když byl Petr malý, všechno se točilo kolem něj. Když dospěl, starala jsem se o nemocného manžela. A teď? Teď jsem byla babičkou na plný úvazek.

Jednoho dne jsem si dovolila malou vzpouru. Místo vaření oběda jsem si vzala kabát a šla do parku. Seděla jsem na lavičce a dívala se na lidi kolem. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo žít jen pro sebe. Když jsem se vrátila domů, čekal mě výbuch.

„Kde jsi byla? Děti mají hlad! Jana musela vařit sama!“ vyjel na mě Petr. „Mami, co se s tebou děje? Poslední dobou jsi nějaká divná.“

„Jsem jen unavená,“ odpověděla jsem tiše.

„To není omluva! My na tebe spoléháme!“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „A kdo se kdy zeptal, co chci já?“ vykřikla jsem. „Celý život dělám jen to, co ostatní potřebují! Nikdy jste se nezeptali, jestli jsem šťastná!“

V kuchyni zavládlo ticho. Jana se dívala do země, Petr byl v šoku.

„Mami… já… promiň,“ zamumlal nakonec.

Ale omluva už nic nezměnila. Ten večer jsem poprvé za dlouhou dobu nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela o svých snech – o tom všem, co jsem nikdy nezažila.

Další dny byly napjaté. Petr se mi vyhýbal pohledem, Jana byla odměřená. Děti si všimly změny atmosféry doma a byly neklidné. Cítila jsem se provinile – jako bych rozbila něco důležitého. Ale zároveň ve mně rostl pocit úlevy.

Jednoho rána mi přišla zpráva od dávné kamarádky Zdeny: „Nechceš jet na víkend do Mariánských Lázní? Jen my dvě jako za starých časů.“ Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň.

Večer jsem oznámila rodině své rozhodnutí.

„Pojedu pryč na víkend,“ řekla jsem pevně.

Petr vypadal zmateně. „A kdo bude hlídat děti?“

„Jste jejich rodiče,“ odpověděla jsem klidně.

Jana jen pokrčila rameny: „Snad to zvládneme.“

Cestou vlakem do lázní jsem měla pocit, že poprvé po letech dýchám čerstvý vzduch. Se Zdenou jsme si povídaly dlouho do noci o všem možném – o radostech i bolestech života. Smály jsme se i plakaly.

Po návratu domů bylo něco jinak. Petr byl tišší, Jana milejší. Děti mě objaly a ptaly se na zážitky z cest.

Začala jsem chodit na procházky sama, občas do kina nebo na výstavu. Rodina si postupně zvykla na to, že mám svůj vlastní život.

Ale někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč mi trvalo tak dlouho najít odvahu žít i pro sebe? Kolik žen kolem mě prožívá totéž – kolik z nás zapomnělo na své sny?

Možná je čas začít znovu… Ale není už pozdě? Co byste udělali vy na mém místě?