Lednice je pořád prázdná, ale peněženka taky: Příběh o synovi, který neodešel z domu

„Tomáši! Zase jsi snědl všechny jogurty? Včera jsem je koupila!“ křičím do chodby, zatímco držím prázdný kelímek v ruce. Vím, že mě slyší, protože jeho dveře se ani nehnou. Jen tiché zabzučení počítače a občasné kliknutí myši mi dávají najevo, že je doma. Je mu dvaatřicet a pořád bydlí s námi. Já, jeho máma Jana, a můj muž Petr. Všichni tři v našem třípokojovém bytě na Jižním Městě.

Petr se na mě podívá přes noviny. „Nech ho být, Jano. Aspoň pracuje.“ Ale já vím, že ho to taky trápí. Když jsme byli mladí, v jeho věku už jsme měli dvě děti a hypotéku. Tomáš? Pracuje z domova jako programátor, ven chodí jen pro zásilky z Alzy a jídlo si objednává přes aplikaci. Lednice je pořád prázdná, protože všechno mizí rychlostí blesku. A peníze? Ty taky.

Někdy mám pocit, že jsme selhali jako rodiče. Všichni kolem nás mají děti, které už dávno bydlí samy, mají rodiny, děti… A my? Každý večer slyšíme Tomášův smích z jeho pokoje – směje se do sluchátek kamarádům z online her. Nikdy jsem neviděla, že by si domů přivedl dívku. Nikdy jsem neslyšela jeho hlas plný nadšení kvůli někomu jinému než kvůli nové grafické kartě.

Jednou večer jsem to nevydržela a zaklepala mu na dveře. „Tomáši, můžu?“

„Jo,“ ozvalo se bez zájmu.

Vešla jsem dovnitř. Pokoj byl plný krabic od pizzy a plechovek od energetických nápojů. „Můžeš mi říct, kdy naposledy jsi byl venku?“

„Mami, mám práci. Dneska mám call s Německem.“

„A co kamarádi? Dívka? Nějaký život?“

Tomáš protočil oči. „Mami, nech to být. Jsem spokojený.“

Ale já jsem nebyla. Každý den jsem cítila větší úzkost. S Petrem jsme se začali hádat kvůli maličkostem – kdo koupí víc jídla, kdo zaplatí elektřinu, kdo řekne Tomášovi, že už je čas odejít.

Jednou přišla sousedka paní Novotná: „Jano, slyšela jsem, že Tomáš pořád bydlí doma. To je dneska běžné? Moje dcera už má dvě děti!“ Její slova mě bodla do srdce.

Začala jsem si všímat detailů: Tomáš přibral skoro dvacet kilo za poslední rok. Skoro nikdy nechodil ven. Když jsme ho pozvali na rodinnou oslavu, vymluvil se na práci. Petr začal být mrzutý a uzavřený.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem u stolu a mlčky jedli večeři. „Musíme něco udělat,“ řekla jsem tiše.

Petr pokrčil rameny: „A co chceš dělat? Vyhodit ho?“

„Nechci ho vyhodit… Ale musíme mu nějak pomoct. Tohle není život.“

Petr jen mlčel a díval se do talíře.

Další den jsem si sedla k počítači a začala hledat psychologa. Objednala jsem nás všechny na rodinnou terapii. Tomáš byl naštvaný: „Tohle je trapný! Nejsem blázen!“

Ale šel s námi. První sezení bylo hrozné – všichni jsme křičeli jeden přes druhého. Psycholožka paní Dvořáková nás ale donutila mluvit o věcech, které jsme roky potlačovali.

„Tomáši,“ zeptala se ho klidně, „proč nechceš odejít?“

Tomáš chvíli mlčel a pak tiše řekl: „Bojím se… Bojím se být sám.“

Bylo to poprvé, co jsem viděla svého syna opravdu zranitelného.

Začali jsme chodit pravidelně. Postupně jsme si začali víc povídat i doma. Já přestala kupovat tolik jídla – místo toho jsem Tomáše pozvala na procházku do parku nebo na výlet na Karlštejn.

Jednou přišel domů a řekl: „Mami… dneska jsem byl s kolegyní na kávě.“

Byla jsem šťastná jako nikdy předtím.

Není to dokonalé – Tomáš pořád bydlí doma, ale už plánuje vlastní bydlení s kamarádem z práce. Petr se zase směje a já mám pocit, že jsme konečně rodina.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Udělali jsme pro něj dost? Nebo jsme mu tím vším spíš ublížili? Jak poznat správný okamžik pustit dítě do světa – a jak ho naučit létat?