Na prahu nového života: Příběh Hany po padesátce

„Mami, to snad nemyslíš vážně!“ křičela na mě Lenka, když jsem jí oznámila, že se stěhuji k Petrovi. Její hlas se třásl vztekem a v očích měla slzy. Petr stál za mnou v kuchyni, tiše, s rukama v kapsách, a já cítila, jak se mi srdce svírá. „Je mi třiapadesát, Leni,“ snažila jsem se zachovat klid, „a nechci zůstat sama. Chci být zase šťastná.“

Nikdy bych nevěřila, že po tolika letech manželství a po smrti mého Karla budu ještě někdy stát před takovým rozhodnutím. Když Karel před třemi lety odešel po krátké nemoci, svět se mi zhroutil. Děti – Lenka a Tomáš – byly už dávno dospělé, ale najednou jsme byli tři ztracené duše v prázdném bytě na sídlišti v Brně. První rok jsem jen přežívala. Práce eventové manažerky mě držela nad vodou, ale po odchodu do důchodu přišlo ticho a prázdnota.

Petra jsem potkala náhodou na kurzu italštiny v knihovně na Kobližné. Seděl vedle mě a smál se mým pokusům vyslovit „arrivederci“. Byl také vdovec, o pět let starší než já, a měl laskavé oči. Začali jsme spolu chodit na kávu, pak na procházky do Lužánek a nakonec jsme spolu strávili víkend na chalupě v Beskydech. S Petrem jsem znovu pocítila radost – smáli jsme se, povídali si dlouho do noci a plánovali malé výlety.

Jenže když jsem dětem oznámila, že bych chtěla začít nový život s Petrem, přišla ledová sprcha. Lenka mi vyčetla, že zapomínám na tátu, že je to neúcta k jeho památce. Tomáš byl tišší, ale jeho pohled říkal všechno – zklamání, možná i pocit zrady. „Mami, vždyť jsi nám říkala, že rodina je nejdůležitější,“ řekl mi jednou večer u večeře. „A teď nás opouštíš kvůli nějakému cizímu chlapovi?“

Bylo to jako stát mezi dvěma světy – mezi minulostí a budoucností. Každý večer jsem si v posteli přehrávala rozhovory s dětmi a ptala se sama sebe: Mám právo být šťastná? Nebo bych měla zůstat sama kvůli nim? Petr byl trpělivý. „Haničko,“ říkal mi často, „tvé děti tě potřebují, ale ty potřebuješ taky sama sebe.“

Jednoho dne jsem seděla s Lenkou v kavárně na České. Mlčely jsme dlouho, až nakonec Lenka tiše řekla: „Já se bojím, mami. Bojím se, že už tě nebudeme mít.“ V tu chvíli jsem pochopila – její vztek byl jen převlekem pro strach ze ztráty. Vzala jsem ji za ruku: „Nikdy vás neopustím. Ale musím žít i pro sebe.“

Následující týdny byly plné napětí. Tomáš mi přestal volat, Lenka psala jen krátké zprávy. Bylo mi úzko, ale zároveň jsem cítila úlevu – poprvé po letech jsem dělala něco jen pro sebe. S Petrem jsme začali plánovat společné bydlení v jeho bytě na Lesné. Malovali jsme pokoje, vybírali záclony a smáli se nad tím, jak neumíme pověsit poličku.

Jednou večer zazvonil zvonek. Stála tam Lenka s Tomášem. Oba rozpačití, nervózní. Pozvala jsem je dál a připravila čaj. Dlouho mlčeli, až Tomáš promluvil: „Mami… promiň. Asi jsme byli sobečtí.“ Lenka přikývla: „Chceme tě vidět šťastnou. Jen jsme potřebovali čas.“

Slzy mi tekly po tvářích a objala jsem je oba. V tu chvíli jsem věděla, že i když cesta ke štěstí není jednoduchá a někdy bolí, stojí za to ji projít.

Dnes sedím na balkoně našeho nového bytu s Petrem a pozoruji západ slunce nad Brnem. Děti nás navštěvují častěji než dřív a dokonce si Petra oblíbily. Někdy si říkám: Proč máme takový strach ze změny? Proč si myslíme, že štěstí je jen pro mladé? Možná je čas přestat se bát a začít žít naplno – i když nám už není dvacet.

Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo hledat štěstí i navzdory odporu těch nejbližších?