Rozvodová válka: Boj o děti a vlastní hodnotu

„Tak už to konečně podepiš, Martino! Nebudu tu sedět celý den!“ křičel na mě Petr přes stůl v advokátní kanceláři. Jeho hlas byl ostrý jako břitva a v očích měl ten známý pohled – pohled člověka, kterému už na vás nezáleží. V ruce držel pero, ale místo aby mi ho podal, sevřel ho v pěsti, jako by tím chtěl rozhodnout o mém osudu.

Třásly se mi ruce. „Nechci ti bránit ve štěstí, Petře. Ale děti… Nechci o ně přijít.“ Snažila jsem se mluvit klidně, ale hlas mi selhával. Moje advokátka Jana mě pohladila po rameni. „Nebojte se, Martino. Máte právo bojovat.“

Třináct let jsem byla jeho ženou. Třináct let jsem vařila, prala, starala se o dům v Modřanech a hlavně o naše dvě děti – Aničku a Filipa. Vždycky jsem si myslela, že když budu dobrá manželka a matka, bude mě Petr milovat. Ale poslední roky jsem byla spíš služka než partnerka. Květiny? Dvakrát do roka – na narozeniny a na výročí. Jinak nic. Ani pohlazení, ani slovo uznání.

Přitom ostatní muži si mě všímali. Ve škole, kde učím češtinu, mi kolega Tomáš často říkal, že mám krásné vlasy nebo že mi to sluší v nové sukni. Ale Petr? Ten si ani nevšiml, když jsem si nechala ostříhat vlasy na mikádo. Jen se ušklíbl: „Zase nějaký výstřelek?“

Když jsem zjistila, že má milenku – tu mladou blondýnu z jeho práce, Simonu – zhroutil se mi svět. Nešlo ani tak o tu zradu samotnou, jako o to, že jsem najednou byla neviditelná. Jako bych přestala existovat.

Rozvod byl nevyhnutelný. Ale Petr nechtěl odejít v klidu. „Děti zůstanou u mě,“ prohlásil jednou večer v kuchyni, když Anička spala a Filip si hrál s legem. „Ty jsi pořád v práci nebo ve škole. Já mám stabilní příjem.“

„Ale já je vychovávám! Já s nimi dělám úkoly, já je vodím na kroužky!“ bránila jsem se zoufale.

Začal boj. Soudy, papíry, výslechy sociálních pracovnic. Každý den jsem měla pocit, že selhávám – jako matka i jako člověk. Jana mě povzbuzovala: „Musíte ukázat, že jste silná. Soudy dnes už nehledí jen na peníze.“

Petr mezitím dělal všechno proto, aby mě očernil. Vyprávěl sousedům i své matce paní Novotné, že prý piju víno každý večer (ano, někdy si dám skleničku na uklidnění), že zanedbávám domácnost (protože někdy nestihnu utřít prach) a že prý flirtuju s kolegy (jen proto, že se usměju na Tomáše). Jeho matka mi jednou zavolala: „Martino, měla by ses zamyslet nad svým životem. Děti potřebují pevnou ruku.“

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela: Co když opravdu nejsem dost dobrá? Co když jim bude bezemě líp? Ale pak jsem slyšela Aničku volat ze spaní: „Mami…“ a věděla jsem, že nesmím vzdát.

Jednoho dne přišel Filip domů uplakaný: „Táta říkal, že už tě neuvidíme.“ Srdce mi puklo bolestí. Objala jsem ho a šeptala: „To není pravda, Filipe. Nikdy vás neopustím.“

Soudní stání bylo jako zlý sen. Petr tam seděl v obleku vedle své právničky a tvářil se důležitě. Já měla pocit, že se každou chvíli rozbrečím. Jana mě držela za ruku pod stolem.

Soudkyně se mě ptala: „Paní Nováková, proč si myslíte, že by děti měly zůstat u vás?“

Polkla jsem slzy a řekla: „Protože je miluju víc než cokoliv na světě. Protože jim dávám domov a bezpečí. Protože bez nich nejsem nic.“

Petr se ušklíbl: „To říká každá matka.“

Po týdnech čekání přišel rozsudek – děti zůstávají u mě s možností střídavé péče jednou za čtrnáct dní u otce. Rozplakala jsem se úlevou i smutkem zároveň.

Ale tím to neskončilo. Petr mi dělal naschvály – nevracel děti včas, pomlouval mě před nimi i před známými. Anička začala být uzavřená a Filip měl noční můry.

Jednou večer jsem seděla s Janou u vína a ptala se jí: „Proč je to tak těžké? Proč musím pořád dokazovat, že mám právo být matkou?“ Jana jen pokrčila rameny: „Protože žijeme ve světě plném předsudků.“

Začala jsem chodit k psycholožce paní Dvořákové. Pomohla mi najít zpátky sebevědomí. Naučila mě říkat ne – Petrovi i jeho matce. Naučila mě odpouštět sama sobě za chyby.

Dnes už nejsem ta zlomená žena z advokátní kanceláře. Jsem máma dvou úžasných dětí a žena, která si začíná vážit sama sebe.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Opravdu to všechno stálo za to? Mohla jsem něco udělat jinak? Co byste udělali vy na mém místě?