Když se realita rozpadá: Příběh jedné rodiny v době krize

„Zase? Tomáši, už je skoro půlnoc! Myslíš, že bys mohl aspoň dneska pomoct s nádobím?“ křičím z kuchyně, zatímco slyším tlumené zvuky střelby a výbuchů z obýváku. Děti už dávno spí, ale já nemůžu. Můj mozek jede na plné obrátky – zítra musím do práce, ráno připravit snídani, vypravit Aničku do školky a Matěje do školy. A Tomáš? Ten je zase ponořený do svého světa, kde je hrdinou, zatímco v tom našem světě se pomalu rozpadá všechno, co jsme spolu budovali.

Ještě před rokem byl Tomáš jiný. Pracoval jako technik v jedné menší firmě na okraji Brna. Pak přišlo propouštění. „Neboj, Baru, najdu si něco lepšího,“ říkal mi tehdy a já mu věřila. První týdny byly v pohodě. Chodil na pohovory, opravoval doma drobnosti, dokonce začal vařit. Jenže pak přišly první neúspěchy, odmítnutí, a s každým dalším pohovorem byl smutnější a uzavřenější.

Jednou večer jsem ho našla u počítače. „Jen na chvíli si zahraju,“ řekl mi s úsměvem. Ale ta chvíle se protáhla na hodiny, dny a nakonec měsíce. Zatímco já začala pracovat na plný úvazek v účetní firmě, Tomáš se ponořil do virtuálního světa. Nejprve jsem ho litovala – chápu, jak těžké je přijít o práci. Ale když jsem po půl roce zjistila, že už ani nehledá nové místo a místo toho řeší jen to, jak porazit další úroveň ve hře, začala jsem být zoufalá.

„Tati, pojď si se mnou stavět lego!“ volá Matěj z dětského pokoje. Tomáš ani nezvedne hlavu od monitoru. „Za chvíli, Maty,“ zamumlá a kliká dál. Anička si mezitím hraje sama s panenkami a já cítím, jak mi srdce puká. Tohle není rodina, jakou jsem chtěla.

Začala jsem být protivná. Vyčítala jsem mu každou minutu u počítače, každou neumy tou skleničku, každý den bez snahy najít práci. On se bránil: „Nechápeš, jak je to těžké! Všude mě odmítají, aspoň tady mám pocit, že něco dokážu.“

Jednou v noci jsem seděla v kuchyni s hlavou v dlaních a přemýšlela, jestli tohle všechno má ještě smysl. Vzpomněla jsem si na naši svatbu – byli jsme šťastní, plní plánů a snů. Teď mám pocit, že žiju s cizincem.

Moje máma mi radí: „Musíš být trpělivá. Chlapi to mají s prací těžké.“ Ale já už nemám sílu být trpělivá. Každý den se vracím domů unavenější a osamělejší. Děti začínají být neklidné – Matěj je vzteklý, Anička často pláče bez důvodu.

Jednoho večera jsem bouchla dveřmi od ložnice tak silně, až se Tomáš konečně otočil od počítače: „Co ti zase je?“

„Co mi je? Jsem unavená! Jsem sama na všechno! Ty jsi tady jen fyzicky, jinak jsi úplně pryč! Myslíš si, že děti nevidí, že tě nezajímají? Že já to nevidím?“

Tomáš chvíli mlčí a pak tiše řekne: „Já nevím, jak dál…“

Sedíme naproti sobě v tichu. Poprvé po dlouhé době mám pocit, že se ke mně dostává aspoň kousek toho muže, kterého jsem si brala.

Další dny jsou zvláštní. Tomáš je trochu víc přítomný – občas uvaří večeři nebo vyzvedne Aničku ze školky. Ale pořád tráví většinu času u počítače. Já mezitím přemýšlím, jestli má cenu bojovat za naši rodinu sama.

Jednou večer přijdu domů později z práce. Děti jsou už v pyžamu a Tomáš jim čte pohádku. Na chvíli mám pocit štěstí – možná ještě není všechno ztracené.

Ale pak přijde další rána – Tomáš dostane dopis od úřadu práce: podpora končí. Peníze docházejí a já začínám mít strach. „Musíš si něco najít,“ říkám mu naléhavě. On jen pokrčí rameny: „Zkouším to…“

Začínáme se hádat častěji. Děti jsou svědky našich hádek a já cítím vinu i vztek zároveň. Přemýšlím o rozvodu – ale mám strach z toho, co by to udělalo dětem.

Jednou večer sedíme u stolu všichni čtyři. Matěj se mě zeptá: „Mami, proč je táta pořád smutný?“ Nevím, co odpovědět.

V noci ležím v posteli a přemýšlím: Je možné zachránit vztah, když jeden z nás už dávno odešel do jiného světa? Nebo je lepší odejít dřív, než se úplně ztratíme všichni?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu sama? Nebo je čas pustit minulost a začít znovu?