Neviditelné pouto: Příběh matky, která čekala na lásku svých dětí

„Kláro, prosím tě, přijedeš aspoň na tu neděli? Už jsem tě neviděla měsíc…“ hlas mi v telefonu zní zoufaleji, než bych chtěla. Vím to. Ale nemůžu si pomoct. Dívám se z okna našeho panelákového bytu v Brně na šedivou ulici a čekám na odpověď.

„Mami, mám toho teď fakt hodně. Práce, děti… Ale ozvu se, jo?“ odpoví dcera a já slyším v jejím hlase únavu i odstup. Zase. Položím telefon a v kuchyni se rozhostí ticho, které je těžší než kdy dřív.

Tomáš, můj syn, žije v Praze. Volá mi jednou za čtrnáct dní, většinou když jede autem z práce. „Ahoj mami, jak se máš? Jo, promiň, musím končit, mám poradu.“ Jeho hlas je rychlý, nervózní. Vždycky si říkám, že příště už nebudu tolik doufat. Ale stejně čekám.

Celý život jsem věřila, že rodina je základ všeho. Když byl jejich táta ještě naživu, byli jsme spolu pořád – výlety na Pálavu, nedělní obědy, smích v kuchyni. Po jeho smrti jsem doufala, že nás to sblíží. Místo toho se děti rozutekly do svých životů a já zůstala sama s prázdnými hrnky a vzpomínkami.

Jednou večer mi Klára poslala zprávu: „Mami, promiň, nestíhám. Máme s Honzou krizi a děti jsou nemocné.“ Seděla jsem u stolu a dívala se na její fotku s vnoučaty na lednici. Vždycky jsem si představovala, že až budu starší, budeme s dcerou nejlepší kamarádky. Že si budeme volat každý den, chodit spolu na kafe do Slávie nebo aspoň na procházku do Lužánek. Místo toho mám pocit, že jsem pro ni jen další povinnost.

Jednoho dne jsem se rozhodla překvapit Tomáše v Praze. Upekla jsem jeho oblíbený jablečný závin a jela vlakem tři hodiny. Když jsem zazvonila u jeho bytu, otevřela mi cizí žena – jeho přítelkyně Jana. „Tomáš je ještě v práci… Vy jste paní Novotná? On říkal, že dneska nemůže.“ Stála jsem tam s plechem v ruce a cítila se trapně jako nikdy v životě.

„Mami, proč jsi neřekla, že přijedeš?“ volal mi Tomáš později večer. „Víš přece, jak to mám teď složitý.“ Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem ho chtěla jen vidět. Že mi chybí. Ale on už neposlouchal.

Začala jsem chodit do klubu seniorů na Lesné. Tam jsem poznala paní Alenu – taky má dvě děti a taky ji skoro nenavštěvují. Povídaly jsme si o tom celé hodiny: proč jsme pro naše děti najednou neviditelné? Dělaly jsme pro ně první poslední – šily kostýmy na karnevaly, vařily polévky při nemoci, pomáhaly s úkoly… A teď? Teď jsme samy.

Jednou večer jsem se odhodlala a napsala Kláře dlouhý e-mail. O tom, jak mi chybí její hlas, její smích v kuchyni. O tom, jak mě bolí být jen „ta babička na telefonu“. Odpověděla až za týden: „Mami, promiň… Já fakt nevím, co ti mám napsat.“

Začala jsem si psát deník. Každý den si zapisuju drobnosti – jak voní káva ráno na balkoně, jak se směje sousedka Věra na schodech. Učím se být sama se sebou. Ale někdy mě přepadne vztek: Proč je to tak těžké? Proč děti nevidí, jak moc je potřebuju? Je to moje vina? Byla jsem moc přísná? Nebo moc hodná?

Jednoho dne mi zavolala Klára: „Mami… Honza mě opustil.“ Přijela ke mně s dětmi a poprvé po letech jsme spolu seděly u stolu jako dřív. Plakala mi na rameni a já ji hladila po vlasech jako kdysi. Najednou byla zase moje holčička. Ale věděla jsem, že až bude líp, zase odejde.

S Tomášem je to složitější. Má novou rodinu a já mám pocit, že do jeho života už nepatřím. Když přijede jednou za rok na Vánoce, sedíme u stolu a povídáme si o počasí a politice. Opravdové věci zůstávají nevyřčené.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Je tohle stáří? Čekat na telefonát od dětí? Doufat ve vnoučata? Nebo se mám naučit žít jen pro sebe?

Možná největší lekce života je přijmout to, co nemůžeme změnit – a najít radost v maličkostech. Ale někdy bych dala cokoli za obyčejné objetí od svých dětí.

Řekněte mi – je tohle osud všech matek? Nebo jsme někde udělaly chybu? Co byste udělali jinak vy?