„Nikdy si ničeho nevážíš! Musíme šetřit!“ – Mámina kázání a můj boj o vlastní štěstí
„Lukáši! Okamžitě vypni tu televizi, to je zbytečný žrout elektřiny! A ty, Báro, proč máš zase rozsvíceno v pokoji, když tam nejsi?“ Mámin hlas se nesl celým bytem na sídlišti v Ostravě-Porubě, kde jsme žili už od mého narození. Bylo mi tehdy šestnáct a ségře Báře čtrnáct. V tu chvíli jsem měl chuť něco rozbít nebo aspoň pořádně prásknout dveřmi. Ale věděl jsem, že by to bylo jen další záminka k hádce.
Máma byla vždycky stejná. Od té doby, co táta odešel za jinou, se z ní stala mistryně v šetření. Každý měsíc pečlivě zapisovala výdaje do starého sešitu s obrázkem Krtečka, který už dávno ztratil barvu. „Musíme myslet na budoucnost! Nikdo nám nic zadarmo nedá!“ opakovala nám pořád dokola. Všechno bylo spočítané – kolik vody spotřebujeme, kolik chleba sníme, kolik stojí každá minuta na internetu.
Jednou večer jsem seděl s Bárou v našem pokoji a šeptali jsme si, aby nás máma neslyšela. „Lukáši, myslíš, že někdy pojedeme na dovolenou? Třeba k moři?“ zeptala se tiše Bára a v očích jí svítila naděje. „Nevím, Baruško,“ odpověděl jsem jí smutně. „Máma říká, že je to zbytečné vyhazování peněz.“
V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc nám chybí obyčejné radosti. Nikdy jsme nešli do kina, nikdy jsme si nekoupili nové oblečení – všechno bylo po někom nebo ze sekáče. Máma dokonce zašívala ponožky a svetry, i když už byly skoro na cáry. Jednou jsem ji přistihl, jak spravuje starou záclonu, kterou by jiní dávno vyhodili. „To je škoda peněz! Všechno se dá ještě použít,“ řekla mi tehdy s tvrdým pohledem.
Jednoho dne přišla domů s letákem z Lidlu a vítězoslavně nám oznámila: „Od příštího týdne budeme jíst jen to, co bude ve slevě! Musíme ušetřit na horší časy.“ Báře v tu chvíli ukápla slza. „Mami, ale já bych chtěla aspoň jednou ochutnat sushi nebo pizzu z restaurace…“ Máma ji přerušila: „To jsou hlouposti pro bohaté! My nejsme žádní zbohatlíci!“
Začal jsem se mámě vzpírat čím dál víc. Jednou jsem si tajně našetřil peníze z brigády a koupil jsem Báře k narozeninám lístek do divadla. Když to máma zjistila, byla vzteky bez sebe. „To jsi mohl dát na spoření! Nevíš, jak těžké je vydělat každou korunu?“ křičela na mě tak hlasitě, že sousedka paní Novotná bouchala koštětem do stropu.
Ve škole jsem byl za podivína. Spolužáci nosili značkové mikiny a já měl pořád stejnou bundu po bratranci z Brna. Když jsme šli s třídou na výlet do Prahy, máma mi dala na cestu chleba s máslem a jablko. Ostatní si kupovali bagety na benzínce a já jim záviděl. Cítil jsem se méněcenný a začal jsem se uzavírat do sebe.
Jednou večer jsem mámě řekl: „Mami, proč nemůžeme žít normálně? Proč musíme pořád jen šetřit? Vždyť život není jen o penězích!“ Máma se rozplakala. Bylo to poprvé, co jsem ji viděl tak zlomenou. „Ty nevíš, jaké to je mít strach, že nebude na nájem… Táta nás nechal s dluhy! Já nechci, abyste skončili jako on – bez domova a bez budoucnosti.“
Bára mě pak objala a šeptla: „Ona nás má ráda, jen to neumí jinak.“ Ale já cítil vztek i lítost zároveň. Chtěl jsem žít jinak než ona – nebát se utratit peníze za radost nebo zážitek.
Jednoho dne přišla máma domů dřív z práce a našla mě s Bárou u počítače – objednávali jsme si pizzu za peníze z mé brigády. Máma začala křičet: „Nikdy si ničeho nevážíte! Myslíte jen na sebe! Já tady dřu od rána do večera a vy rozhazujete!“ Bára se rozplakala a já poprvé v životě zakřičel zpátky: „A co když chceme taky něco zažít? Co když nechceme celý život jen šetřit?“
Nastalo ticho. Máma odešla do ložnice a dlouho jsme ji neslyšeli. Druhý den ráno nám udělala palačinky – poprvé za několik let. Seděli jsme u stolu a nikdo nemluvil. Pak máma tiše řekla: „Možná máte pravdu… Možná jsem to přeháněla.“
Od té doby se něco změnilo. Máma začala občas povolovat – koupila nám lístky do kina nebo dovolila koupit si něco nového na sebe. Ale strach z budoucnosti v ní zůstal.
Teď je mi dvacet pět a bydlím už sám v Praze. Občas si koupím něco jen tak pro radost – třeba drahou kávu nebo knížku. Ale pokaždé slyším v hlavě mámin hlas: „Musíš šetřit!“ Někdy přemýšlím: Je lepší žít s pocitem bezpečí a jistoty, nebo si dovolit trochu štěstí i za cenu rizika?
Co myslíte vy? Dá se vůbec najít rovnováha mezi šetřením a radostí ze života? Nebo jsme všichni poznamenaní tím, co jsme doma slyšeli?