Jak šetrnost mé ženy proměnila náš domov v žalář

„Proč zase sedíme ve tmě, Aleno?“ zeptal jsem se s povzdechem, když jsem se snažil najít cestu k pohovce v našem obývacím pokoji. „Protože elektřina není zadarmo, Karle,“ odpověděla klidně, aniž by zvedla oči od knihy, kterou četla při světle svíčky.

Byl to další večer v našem domě, který se stále více podobal vězení. Alena byla vždycky šetrná, ale poslední rok se její šetrnost proměnila v posedlost. Každý haléř byl pečlivě sledován a každý výdaj musel být důkladně zdůvodněn.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme se poprvé setkali. Byla to láska na první pohled. Alena byla krásná, inteligentní a měla smysl pro humor, který mě okamžitě okouzlil. Její šetrnost mi tehdy připadala jako roztomilá vlastnost. „Je dobré mít někoho, kdo umí hospodařit,“ říkal jsem si. Ale teď? Teď jsem měl pocit, že žiji s účetní knihou místo s manželkou.

„Karle, proč jsi koupil ty drahé sýry?“ zeptala se mě jednoho dne, když jsem přišel z obchodu. „Byly ve slevě,“ snažil jsem se obhájit svůj nákup. „Ale nebyly na seznamu,“ odpověděla a její oči se zúžily do tenkých štěrbin.

Náš život se stal sérií pravidel a omezení. Každý den byl naplánován do posledního detailu. Ráno jsme vstávali přesně v šest hodin, abychom využili denního světla co nejdéle. Snídaně byla vždy stejná – ovesná kaše bez cukru a mléka, protože to bylo levnější.

Naše večery byly tiché a temné. Televizi jsme zapínali jen jednou týdně na půl hodiny, abychom ušetřili na elektřině. Když jsem navrhl, že bychom mohli jít do kina nebo na večeři do restaurace, Alena se na mě podívala jako na blázna. „To je zbytečné plýtvání penězi,“ říkala vždy.

Jednou jsem se pokusil situaci změnit. „Aleno, nemyslíš, že bychom si mohli trochu užít života?“ zeptal jsem se opatrně. „Život není jen o šetření,“ dodal jsem s nadějí v hlase.

„A co když přijde něco nečekaného? Co když ztratíš práci nebo onemocníme? Musíme být připraveni,“ odpověděla s vážností v hlase, která mě přiměla zamyslet se nad tím, zda má pravdu.

Ale i přes její logické argumenty jsem cítil, že něco není v pořádku. Naše manželství bylo jako stroj bez emocí. Chyběla nám spontánnost a radost ze života. Každý den byl stejný jako ten předchozí.

Jednoho dne jsem se rozhodl promluvit si s ní vážněji. „Aleno, miluji tě, ale mám pocit, že naše šetrnost nás ničí,“ řekl jsem jí upřímně. „Chci s tebou sdílet radosti života, ne jen starosti o peníze.“

Alena na mě chvíli mlčky hleděla a pak sklopila oči. „Nevím, jak to změnit,“ přiznala tiše. „Bojím se, že když povolíme, ztratíme kontrolu.“

Byl to okamžik pravdy pro nás oba. Uvědomil jsem si, že její strach z budoucnosti ji ovládá víc než láska k životu. A ona si uvědomila, že její snaha o kontrolu nás oba dusí.

Začali jsme pomalu hledat kompromisy. Dohodli jsme se na malých změnách – jednou za měsíc večeře v restauraci nebo návštěva kina. Postupně jsme začali nacházet rovnováhu mezi šetřením a užíváním si života.

Naše manželství se začalo uzdravovat a já jsem si uvědomil, že láska je o hledání rovnováhy mezi rozumem a emocemi.

Dnes večer sedíme spolu na pohovce při světle lampy a já se ptám sám sebe: „Kolik stojí štěstí? A stojí za to ho obětovat pro pár ušetřených korun?“