Zrada odhalená nečekaným telefonátem
„Jano, co to děláš?“ ozval se Petrův hlas, když jsem se snažila rychle obléknout. Leželi jsme v posteli v malém bytě na okraji Prahy, kde jsme se scházeli už několik měsíců. Můj manžel Tomáš nic netušil. Vždycky jsem si myslela, že mám všechno pod kontrolou, ale ten telefonát změnil všechno.
„Musím jít,“ odpověděla jsem nervózně a snažila se ignorovat pocit viny, který mě pronásledoval. „Tomáš bude doma za hodinu a já musím být tam dřív než on.“
Petr se na mě podíval s výrazem, který jsem nedokázala přečíst. „Jano, musíme si promluvit. Tohle nemůže takhle pokračovat.“
„Já vím,“ přiznala jsem tiše a snažila se vyhnout jeho pohledu. „Ale teď na to není čas.“
V tu chvíli zazvonil telefon. Podívala jsem se na displej a viděla jméno svého manžela. Srdce mi začalo bušit jako o závod. „Ahoj, miláčku,“ řekla jsem co nejklidněji.
„Jano,“ začal Tomáš, jeho hlas zněl napjatě. „Musíme si promluvit.“
„O čem?“ zeptala jsem se a snažila se potlačit paniku.
„Vím o tobě a Petrovi,“ řekl Tomáš a jeho slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe.
Zůstala jsem stát jako opařená, neschopná slova. Jak to mohl vědět? Kdo mu to řekl? A co teď bude dál?
„Jano? Jsi tam?“ pokračoval Tomáš, když jsem mlčela.
„Ano,“ odpověděla jsem nakonec slabým hlasem. „Jak… jak jsi to zjistil?“
„To teď není důležité,“ řekl Tomáš chladně. „Chci, abys přišla domů a všechno mi vysvětlila.“
Položila jsem telefon a podívala se na Petra, který mě sledoval s obavami. „Ví to,“ řekla jsem prostě.
Petr si povzdechl a přejel si rukou po tváři. „Co teď uděláme?“
„Musím jít domů,“ odpověděla jsem rozhodně. „Musím mu to vysvětlit.“
Cesta domů byla jako ve snu. Hlavou mi vířily myšlenky a já nevěděla, co říct, až se postavím tváří v tvář Tomášovi. Jak mu vysvětlím, proč jsem ho zradila? Jak mu řeknu, že i přes všechno ho stále miluji?
Když jsem dorazila domů, Tomáš už na mě čekal v obýváku. Jeho výraz byl nečitelný, ale v očích měl bolest, kterou jsem tam nikdy předtím neviděla.
„Jano,“ začal pomalu, „proč?“
Sedla jsem si naproti němu a snažila se najít správná slova. „Tomáši, já… nevím, jak se to stalo. Byla jsem zmatená a osamělá…“
„Osamělá?“ přerušil mě Tomáš s hořkostí v hlase. „Myslel jsem, že jsme šťastní.“
„Já taky,“ přiznala jsem s očima plnýma slz. „Ale něco mi chybělo a já nevěděla co. Petr byl tam a já… udělala jsem chybu.“
Tomáš si povzdechl a zavrtěl hlavou. „A co teď? Co chceš dělat?“
„Chci to napravit,“ řekla jsem zoufale. „Chci být s tebou a znovu získat tvoji důvěru.“
Tomáš mlčel a já věděla, že to nebude snadné. Ale byla jsem odhodlaná bojovat za náš vztah.
Dny plynuly a my jsme se snažili najít cestu zpět k sobě. Bylo to těžké a bolestivé, ale pomalu jsme začali znovu budovat důvěru.
Jednoho večera jsme seděli na balkoně našeho bytu a dívali se na západ slunce nad Prahou. Tomáš mě vzal za ruku a podíval se mi do očí.
„Jano,“ řekl tiše, „vím, že to nebude snadné, ale chci ti dát druhou šanci.“
Srdce mi poskočilo radostí a já věděla, že to je začátek nové kapitoly našeho života.
Ale někdy si kladu otázku: Jak dlouho trvá znovu získat důvěru někoho, koho jste zradili? A je vůbec možné úplně zapomenout na minulost?