Nechci být matkou! Chci se bavit a trávit čas s přáteli.

„Nechci být matkou! Chci se bavit a trávit čas s přáteli,“ vykřikla Tereza, když jsme se konečně dozvěděli pravdu. Stála uprostřed obývacího pokoje, oči plné slz a zoufalství. Bylo to jako rána do srdce. Jak jsme mohli být tak slepí? Jak jsme si mohli nevšimnout, že naše dcera prochází něčím tak zásadním?

Byl to obyčejný večer, když jsme s manželem Petrem seděli u televize a popíjeli čaj. Tereza přišla domů později než obvykle, tvář měla bledou a oči unavené. „Mami, tati, musím vám něco říct,“ začala nejistě. Její hlas se třásl a já cítila, jak se mi svírá žaludek. „Jsem těhotná,“ vydechla nakonec.

V místnosti zavládlo ticho. Petr se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla – směs šoku, zklamání a strachu. „Jak dlouho?“ zeptal se nakonec.

„Šest měsíců,“ odpověděla Tereza tiše a sklopila oči.

„Šest měsíců?!“ vykřikla jsem nevěřícně. „Jak jsi nám to mohla tajit tak dlouho?“

Tereza se rozplakala. „Bála jsem se, co řeknete. Nechtěla jsem vás zklamat,“ vzlykala.

Petr vstal a začal přecházet po pokoji. „A co otec dítěte? Ví o tom?“ zeptal se.

Tereza zavrtěla hlavou. „Nechci ho do toho zatahovat. Není připravený na takovou zodpovědnost.“

Seděla jsem tam, neschopná slova. Moje mysl byla plná otázek a obav. Jak to zvládneme? Jak to zvládne ona? Byla ještě dítětem a teď měla mít vlastní dítě.

Následující týdny byly plné napětí a nejistoty. Snažili jsme se Terezu podpořit, ale zároveň jsme nevěděli, jak jí pomoci čelit realitě mateřství. Ona sama byla zmatená a vyděšená. Často jsem ji slyšela plakat v noci ve svém pokoji.

Jednoho dne jsem ji našla sedět na posteli s rukama obtočenýma kolem břicha. „Mami, já to nezvládnu,“ řekla tiše.

Posadila jsem se vedle ní a objala ji. „Zvládneš to, Terezko. Jsme tu pro tebe,“ snažila jsem se ji uklidnit.

„Ale já nechci být matkou! Nechci se vzdát svého života,“ vzlykala.

„Nikdo tě nenutí vzdát se všeho,“ odpověděla jsem jemně. „Ale musíš pochopit, že teď máš zodpovědnost za někoho jiného.“

Tereza se na mě podívala s očima plnýma slz. „A co když to nezvládnu? Co když budu špatná matka?“

„Každý má strach, když se stane rodičem,“ řekla jsem jí. „Ale láska k dítěti ti dá sílu překonat všechny překážky.“

Čas plynul a Tereza se pomalu smiřovala s myšlenkou, že brzy bude matkou. Začala chodit na předporodní kurzy a pomalu si zvykala na myšlenku, že její život už nikdy nebude stejný.

Když přišel den porodu, byla jsem s ní v nemocnici. Držela jsem ji za ruku a povzbuzovala ji, když procházela bolestmi kontrakcí. Nakonec se narodila malá holčička – Anička.

Když jsem poprvé viděla Terezu držet Aničku v náručí, viděla jsem v jejích očích něco nového – lásku a odhodlání. Bylo to jako zázrak.

Po návratu domů jsme všichni začali nový život jako rodina. Bylo to těžké, ale zároveň krásné období plné nových výzev a radostí.

Jednoho večera, když jsme seděli u stolu a sledovali Aničku spící v kočárku, Tereza se na mě podívala a řekla: „Mami, děkuji ti za všechno. Bez tebe bych to nezvládla.“

Usmála jsem se na ni a odpověděla: „Jsem na tebe hrdá, Terezko. Jsi úžasná matka.“

A tak jsme pokračovali dál, každý den o něco silnější a odhodlanější čelit všem překážkám společně jako rodina.

Ale někdy si kladu otázku: Jak bychom mohli lépe připravit naše děti na takové životní zvraty? A co bychom mohli udělat jinak, abychom jim pomohli najít svou cestu bez strachu a pochybností?