„Neposlaná Pohlednice: Babiččino Lítost“

Marie seděla u okna a sledovala, jak podzimní listí jemně padá na zem. Živé barvy jí připomněly narozeninovou pohlednici, kterou před týdny vybrala pro svého vnuka Jakuba. Stále ležela na jejím kuchyňském stole, neodeslaná. Jakub minulý týden oslavil 16. narozeniny a Marie zapomněla pohlednici včas poslat.

Hluboce si povzdechla, cítíc tíhu své zapomnětlivosti. Nešlo jen o pohlednici; šlo o všechno, co zůstalo nevyřčeno a neuděláno během let. Marie a Jakub bývali blízcí, když byl mladší. Pamatovala si léta, kdy trávil prázdniny u ní doma, hrál si na zahradě a pekli spolu sušenky. Ale jak rostl, jejich společný čas se zmenšoval a jejich rozhovory se stávaly vzácnějšími.

Marie vzala pohlednici a prsty přejela po slovech, která uvnitř napsala. „Všechno nejlepší k narozeninám, Jakube! Doufám, že ti tento rok přinese radost a úspěch. S láskou, Babička.“ Jednoduchá slova, která nyní působila nedostatečně. Přemýšlela, jestli si Jakub vůbec všiml, že od ní letos nedostal pohlednici.

Telefon zazvonil a přerušil její myšlenky. Byla to její dcera, Lenka. „Ahoj mami,“ řekla Lenka s nádechem frustrace v hlase. „Jakub zmínil, že od tebe letos nedostal pohlednici. Byl trochu zklamaný.“

Mariino srdce kleslo. „Je mi to moc líto, Lenko. Chtěla jsem ji poslat, ale vypadlo mi to z hlavy.“

„Vím, že jsi zaneprázdněná, mami, ale Jakub k tobě opravdu vzhlíží,“ odpověděla Lenka. „Chybí mu čas strávený s tebou.“

Po zavěšení Marie pocítila bodnutí viny. Uvědomila si, jak moc nechala každodenní shon zastínit svůj vztah s Jakubem. Chtěla to napravit, ale nevěděla, kde začít.

Druhý den se Marie rozhodla zavolat Jakubovi přímo. Nacvičovala si, co řekne, doufajíc, že vyjádří, jak moc pro ni znamená navzdory vzdálenosti mezi nimi. Ale když vytočila jeho číslo, hovor šel rovnou do hlasové schránky. Zanechala zprávu, snažíc se znít vesele a omluvně zároveň.

„Ahoj Jakube, tady babička. Chtěla jsem ti jen říct, že mě mrzí, že jsem ti pohlednici neposlala včas. Chybíš mi a doufám, že se brzy uvidíme. Mám tě ráda.“

Dny ubíhaly bez odpovědi. Marie neustále kontrolovala telefon, doufajíc v hovor nebo zprávu od Jakuba. Ale nic nepřišlo.

Jak týdny přecházely v měsíce, Marie si uvědomila, že jejich vztah se možná nikdy nevrátí do toho, co býval. Neposlaná pohlednice se stala symbolem všech promarněných příležitostí a nevyřčených slov mezi nimi.

Marie pokračovala v posílání pohlednic při každé příležitosti s nadějí, že jednoho dne se Jakub ozve. Ale hluboko uvnitř se obávala, že propast mezi nimi se stala příliš širokou na to, aby ji překlenuli.