„Máma trvá na tom, abych nechala sestru nastěhovat se ke mně. Myslela jsem, že si dělá legraci“

Když mi telefon zavibroval s textovou zprávou od mámy, moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Bylo typické úterní odpoledne a já byla po krk v pracovních e-mailech. Ale jakmile jsem si přečetla její zprávu, srdce mi kleslo. „Tvoje sestra potřebuje místo k bydlení. Nech ji nastěhovat se k tobě,“ stálo v ní. Nejprve jsem se zasmála, myslela jsem si, že je to jeden z maminčiných vtipů. Ale když jsem jí zavolala, vážnost v jejím hlase mě přesvědčila o opaku.

„Mami, to nemyslíš vážně,“ protestovala jsem a přecházela po malém obýváku. „Víš, jaká je. Je nepředvídatelná a… no, nepořádná.“

„Nebudu moci v noci spát s vědomím, že je tvoje sestra sama,“ odpověděla máma, její hlas byl pevný, ale prosebný. „Teď potřebuje rodinu.“

Moje sestra, Eliška, byla vždy tou divokou. Zatímco já jsem šla tradiční cestou—vysoká škola, práce, byt—ona si vybrala méně prošlapanou cestu. Přeskakovala z města do města, z práce do práce, nikdy se neusadila. Její volnomyšlenkářství bylo něco, co jsem obdivovala z dálky, ale nikdy jsem to nechtěla ve svém strukturovaném životě.

Ale teď Eliščiny volby ji přivedly ke mně. Ztratila poslední práci a už si nemohla dovolit nájem. Bez jiných možností se obrátila na rodinu—konkrétně na mě.

S neochotou jsem souhlasila, že ji nechám zůstat měsíc, doufajíc, že to bude dost času na to, aby se postavila na vlastní nohy. Prvních pár dní bylo v pořádku. Povídaly jsme si o našich životech u večeří z donášky a pozdních nočních filmů. Bylo to skoro jako když jsme byly děti.

Nicméně líbánková fáze netrvala dlouho. Eliščin bezstarostný životní styl se střetl s mou potřebou pořádku. Nádobí se hromadilo ve dřezu, oblečení bylo rozházené po obýváku a hlasitá hudba hrála ve všech hodinách. Můj kdysi klidný byt se proměnil v chaotický vír.

Snažila jsem se s ní o tom mluvit, ale Eliška to jen odbyla. „Uklidni se, není to velký problém,“ říkala s mávnutím ruky. Ale pro mě to velký problém byl.

Jak týdny ubíhaly, napětí bublalo pod povrchem. Naše rozhovory byly strohé a plné nevyřčené zášti. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domově, našlapující kolem sestřina nepořádku jak fyzicky, tak emocionálně.

Jednou večer, po obzvlášť stresujícím dni v práci, jsem přišla domů a opět našla byt v nepořádku. Něco ve mně prasklo. „Eliško, musíme si promluvit,“ řekla jsem a snažila se udržet hlas klidný.

Vzhlédla od telefonu a vycítila vážnost v mém tónu. „Co se děje?“

„Už to takhle dál nejde,“ přiznala jsem. „Potřebuji zpět svůj prostor.“

Eliščina tvář posmutněla a na chvíli jsem v jejích očích viděla zranitelnost. Ale pak přikývla, chápající a přesto zraněná. „Chápu,“ řekla tiše.

Druhý den si sbalila věci a odešla bez velkého rozruchu. Jakmile za ní zavřely dveře, pocítila jsem směs úlevy a viny. Měla jsem zpět svůj byt, ale za jakou cenu? Náš vztah byl napjatý a nemohla jsem setřást pocit, že jsem svou sestru zklamala právě ve chvíli, kdy mě nejvíc potřebovala.

Nakonec maminčina naléhavost nás sice sblížila, ale zároveň nás ještě více oddálila. A i když jsem chtěla, aby se věci vrátily do normálu, věděla jsem, že některé věci už nikdy nebudou stejné.