„Tati, měl bys být v důchodu, ne jezdit na motorkách,“ řekl syn

Minulou sobotu ráno svítilo slunce nad naším malým předměstím v Brně. Byl jsem v garáži a leštil svou milovanou Jawu, když můj syn, Jakub, zaparkoval na příjezdové cestě. Vystoupil z auta s výrazem, který jsem už dobře znal—směs obav a náznaku frustrace.

„Tati, musíme si promluvit,“ řekl a rozhodně kráčel ke mně. V duchu jsem si povzdechl, věděl jsem, kam tato konverzace směřuje. Nebylo to poprvé, co jsme o tom mluvili, a pochyboval jsem, že to bude naposledy.

„Jasně, Jakube. Co máš na srdci?“ odpověděl jsem a snažil se udržet lehký tón.

Pohlédl na motorku a pak zpět na mě. „Tati, je ti 65 let. Nemyslíš, že bys měl trochu zpomalit? Možná zvážit odchod do důchodu od všech těch… dobrodružství?“

Tiše jsem se zasmál. „Dobrodružství? Jízda na motorce není zrovna jako výstup na Everest, synu.“

Jakub zavrtěl hlavou, očividně nebyl pobavený. „Víš, jak to myslím. Měl bys si užívat důchod, ne riskovat život na silnici.“

Opřel jsem se o motorku a zkřížil ruce. „A kdo říká, že si to neužívám? Tohle mě dělá živým, Jakube.“

Hluboce si povzdechl a prohrábl si vlasy. „Jen… mám o tebe strach. Máma by chtěla, abys to bral klidněji.“

Zmínka o jeho matce mi sevřela srdce. Zemřela před pěti lety a ani den neuplynul, abych ji nepostrádal. Ale vždy mě povzbuzovala k tomu, abych žil naplno, i když to znamenalo riskovat.

„Tvoje máma mě chápala lépe než kdokoliv jiný,“ řekl jsem tiše. „Věděla, jak moc to pro mě znamená.“

Jakub se podíval dolů na své nohy a jeho výraz změkl. „Vím, tati. Ale věci jsou teď jiné. Už nejsi tak mladý jako dřív.“

Pomalu jsem přikývl a uznal pravdu v jeho slovech. Věk mě dohnal a přinesl bolesti a trápení, které byly kdysi cizími pojmy. Ale vzrušení z jízdy bylo něco, čeho jsem se nechtěl vzdát.

„Poslouchej, Jakube,“ začal jsem a pečlivě volil slova. „Oceňuji tvé obavy, opravdu ano. Ale tohle je můj život. Tvrdě jsem pracoval všechny ty roky a teď je čas si ho užít po svém.“

Díval se na mě dlouho, než nakonec přikývl. „Chápu to, tati. Jen mi slib, že budeš opatrný.“

„Slibuji,“ řekl jsem s uklidňujícím úsměvem.

Když odešel, nemohl jsem setřást pocit neklidu, který se ve mně usadil. Konverzace skončila dostatečně přátelsky, ale zůstalo pod ní napětí.

O pár dní později, když jsem byl na projížďce venkovem, došlo k neštěstí. Auto nečekaně vjelo do mého pruhu a navzdory mým nejlepším snahám se srážce nedalo vyhnout.

Probudil jsem se v nemocniční posteli obklopený sterilním zápachem antiseptik a pravidelným pípáním monitorů. Tělo mě bolelo způsobem, jaký jsem si nedokázal představit.

Jakub tam byl, seděl u mého boku s ustaraným výrazem ve tváři. „Tati,“ řekl tiše, když viděl, že jsem vzhůru.

Snažil jsem se usmát, ale místo toho jsem se zašklebil bolestí. „Asi jsi měl pravdu,“ podařilo se mi říct.

Zavrtěl hlavou a v očích mu zasvítily slzy. „Nechtěl jsem mít pravdu o tomhle.“

Nehoda mi zanechala několik zlomenin a dlouhou cestu k uzdravení přede mnou. Mé dny jízdy byly u konce, ne z vlastní vůle, ale z nutnosti.

Když jsem ležel v nemocniční posteli, nemohl jsem se ubránit pocitu ztráty—nejen pro motorku, ale pro svobodu, kterou představovala. Střet mezi mými touhami a realitou dosáhl svého nevyhnutelného závěru a zanechal mě jen s lítostí.