„Útěk od toxické matky jen k nové výzvě: Manželství z rozumu“

Jana vyrůstala v malém městě na Moravě pod železnou rukou své matky, Marie. Marie byla žena, která věřila, že její cesta je jediná správná. Kontrolovala každý aspekt života své rodiny, od toho, co jedli, až po to, s kým se mohli přátelit. Janin otec, Petr, byl první, kdo pocítil Mariin hněv, když se odvážil zpochybnit její autoritu. Byl rychle odstraněn z jejich života, což nechalo Janu procházet jejími formativními roky pod matčinou utlačující vládou.

Marie měla pro Janu velké plány. Rozhodla, že Jana se stane právničkou, navzdory Janiným snům stát se umělkyní. „Umění nezaplatí účty,“ říkávala Marie pohrdavě. Takže Jana pohřbila svou vášeň a následovala cestu, kterou jí matka vytyčila, vystudovala práva a absolvovala s vyznamenáním.

Ale kontrola tím neskončila. Marie také rozhodla, koho si Jana vezme. Tomáš byl rodinný přítel, úspěšný podnikatel, kterého Marie považovala za vhodného pro svou dceru. Jana k Tomášovi nic necítila, ale byla příliš unavená na to, aby bojovala. Svatba byla velkolepá událost, kterou Marie naplánovala do posledního detailu.

Na chvíli si Jana myslela, že by to mohlo fungovat. Tomáš byl dostatečně laskavý a sdíleli vzájemný respekt. Ale respekt není láska a brzy se začaly objevovat trhliny. Tomáš byl často na služebních cestách, nechávajíc Janu samotnou s jejími myšlenkami a lítostmi. Cítila se uvězněná v další kleci, tentokrát pozlacené, ale neméně omezující.

Jednoho dne při úklidu půdy narazila Jana na starý skicák ze střední školy. Jak listovala stránkami, vzpomínky na její ztracené sny se vrátily. Rozhodla se znovu začít kreslit a našla útěchu v liniích a barvách, které jí kdysi přinášely tolik radosti.

Ale Marie nebyla nikdy daleko. Objevila Janin obnovený zájem o umění a zuřila. „Plýtváš časem,“ prskala. „Teď máš povinnosti.“ Staré hádky se znovu objevily a Jana se cítila jako teenagerka bezmocná proti matčině vůli.

Tomáš si napětí všiml, ale zůstal vzdálený. Měl své vlastní boje v práci a neměl energii řešit domácí problémy. Jejich manželství se stalo tichou dohodou: zůstanou spolu kvůli vzhledu, ale budou žít oddělené životy.

Janinou jedinou únikovou cestou bylo její umění. Začala tajně navštěvovat místní kurzy umění a našla malou komunitu podobně smýšlejících lidí, kteří oceňovali její talent. Poprvé po letech pocítila záblesk štěstí. Ale bylo to krátkodobé.

Marie zjistila o kurzech a konfrontovala Janu v záchvatu vzteku. „Ztrapňuješ mě,“ křičela. „Co si lidé pomyslí?“ Hádka eskalovala a poprvé se Jana postavila své matce. „Je mi jedno, co si lidé myslí,“ křičela zpět. „Tohle je můj život!“

Ale postavit se Marii mělo svou cenu. Tomáš se postavil na stranu Marie a obvinil Janu ze sobectví a nezodpovědnosti. Manželství, které balancovalo na hraně, se nakonec zhroutilo. Tomáš podal žádost o rozvod a Marie svou dceru vydědila.

Jana se přestěhovala do malého bytu a vzala si s sebou jen své umělecké potřeby a pár osobních věcí. Našla práci jako právní asistentka, aby si vydělala na živobytí, ale ve volném čase pokračovala ve svém umění. Život byl těžký a osamělost drtivá.

Utekly roky a i když Jana nikdy nedosáhla slávy nebo bohatství jako umělkyně, našla v práci určité míry klidu. Ale jizvy z minulosti se nikdy úplně nezahojily. Zůstala odcizená od své rodiny a sen o milujícím vztahu zůstal jen snem.