Ze života: „Děda se rozčílil na svého vnuka. Chlapec je teprve ve druhé třídě“

Bylo chladné podzimní odpoledne, když se děda Josef rozhodl navštívit svou dceru Janu a její rodinu. Právě sklidil košík jablek ze svého sadu a myslel si, že by bylo hezké se o ně podělit se svými blízkými. Když kráčel po příjezdové cestě, pocítil nostalgii a teplo, vzpomínaje na časy, kdy byla Jana ještě malá holčička.

Jana ho přivítala vřelým objetím a pozvala ho dovnitř. „Tati, je tak dobré tě vidět! Pojď dál, pojď dál. Tomášek bude nadšený, že tě uvidí,“ řekla a vedla ho do kuchyně, kde právě dopekla koláč.

Děda Josef položil košík jablek na pult a posadil se ke kuchyňskému stolu. „Tyhle jsou ze starého jabloně vzadu. Myslel jsem, že by se ti mohly líbit,“ řekl s úsměvem.

Jana se usmála zpět, „Děkuji, tati. Vypadají skvěle. Tomášek je bude milovat.“

Když si sedli, aby si popovídali, děda Josef začal vyprávět příběhy ze svého mládí, příběhy o dobrodružstvích a naučených lekcích. Jana poslouchala pozorně, užívajíc si vzácné chvíle spojení se svým otcem.

V tu chvíli se otevřely vchodové dveře a dovnitř vešel sedmiletý Tomášek, čerstvě ze školy. Jeho oči se rozzářily, když uviděl svého dědu. „Dědo Josefe!“ zvolal a běžel ho obejmout.

„Ahoj šampióne!“ odpověděl děda Josef, rozcuchávajíc Tomáškovi vlasy. „Jak bylo dnes ve škole?“

Tomáškova tvář trochu posmutněla. „Bylo to v pohodě, asi,“ zamumlal.

Děda Josef si všiml změny v Tomáškově chování a zeptal se: „Co je špatně, kamaráde?“

Tomášek váhal chvíli předtím, než vyhrkl: „Dnes jsem měl problém. Učitelka říkala, že jsem nedával pozor ve třídě.“

Děda Josefův výraz ztvrdl. „Tomáši, víš, jak je důležité dávat pozor ve škole. Musíš se soustředit a snažit se co nejlépe.“

Tomášek se podíval dolů na své nohy, cítíc se zahanbený. „Omlouvám se, dědo. Budu se snažit víc.“

Jana jemně zasáhla: „Tati, je to jen dítě. Stále se učí.“

Ale děda Josef nebyl snadno přesvědčen. „Když jsem byl v tvém věku, Tomáši, musel jsem chodit kilometry do školy a přesto jsem dokázal dávat pozor. Máš to dnes mnohem jednodušší.“

Tomáškovi se oči zalily slzami. Nechápal, proč je na něj děda tak naštvaný. Vždy k němu vzhlížel a chtěl ho potěšit.

Cítíc napětí, Jana se pokusila změnit téma. „Tati, proč si nedáme všichni koláč? To nás všechny rozveselí.“

Ale děda Josef už stál s vážnou tváří. „Myslím, že bude nejlepší, když teď půjdu,“ řekl náhle.

„Tati, prosím neodcházej,“ prosila Jana.

Ale děda Josef byl rozhodnutý. „Potřebuji čas na přemýšlení,“ řekl předtím, než odešel ze dveří.

Tomášek sledoval svého dědu odcházet s pocitem zmatení a smutku. Nechápal, proč je na něj děda tak naštvaný kvůli něčemu, co se zdálo tak malicherné.

Dny se změnily v týdny a děda Josef už znovu nenavštívil. Jana se ho snažila volat, ale vždy měl výmluvu, proč nepřijít. Tomášek svého dědu strašně postrádal a často se ptal, kdy ho zase uvidí.

Jednoho večera, když Jana ukládala Tomáška do postele, zeptal se jí: „Mami, proč mě už děda Josef nemá rád?“

Janě při té otázce puklo srdce. Pevně objala Tomáška a zašeptala: „Ach miláčku, děda tě má moc rád. Jen je… jen je staromódní a někdy věci nechápe tak jako my.“

Tomášek přikývl, ale nevypadal přesvědčeně. Usnul s těžkým srdcem, postrádajíc pouto, které kdysi sdílel se svým dědou.

Měsíce ubíhaly a propast mezi dědou Josefem a jeho rodinou se jen prohlubovala. Dříve teplý a láskyplný vztah se stal chladným a vzdáleným. Tomášek pokračoval ve snaze být co nejlepší ve škole s nadějí, že jednoho dne jeho děda přijde zpět a bude na něj hrdý.

Ale ten den nikdy nepřišel.