„Neochota mého zetě dělá z žádosti o pomoc noční můru“
Právě jsem se vrátila z obchodu a ruce jsem měla plné tašek. Představa, že bych s těmito nákupy jela autobusem, byla děsivá. Moje dcera, Jana, byla doma, ale její manžel, Petr, byl ten, kdo měl auto. Jana věděla, že je lepší Petra o pomoc nežádat; jeho neochota a neustálá nespokojenost byly v naší rodině dobře známé.
Petr pro mě byl vždy trochu záhadou. Byl dostatečně zdvořilý, ale vždy nad ním visel mrak nespokojenosti. Ať už šlo o sekání trávníku nebo opravu kapajícího kohoutku, dělal všechno s výrazem, který vám dával pocit, že ho obtěžujete. Není divu, že se Jana zdráhala ho o cokoli žádat.
Ale dnes jsem neměla na výběr. Tašky byly těžké a záda mě už bolela. Zhluboka jsem se nadechla a vytočila Janino číslo.
„Ahoj, mami,“ ozvala se vesele.
„Ahoj, miláčku. Poslouchej, potřebuju laskavost. Mám příliš mnoho nákupů na to, abych jela autobusem. Může mě Petr vyzvednout?“
Na druhém konci linky bylo ticho. Skoro jsem slyšela Janino váhání.
„Mami, víš, jaký je,“ řekla tiše. „Udělá to, ale dá ti pocit, že žádáš o celý svět.“
„Vím,“ povzdechla jsem si. „Ale opravdu nemám jinou možnost.“
„Dobře, zeptám se ho,“ odpověděla neochotně.
O pár minut později mi znovu zazvonil telefon. Byl to Petr.
„Kde jsi?“ zeptal se stroze.
Dala jsem mu svou polohu a čekala. Když přijel, ani nevystoupil z auta, aby mi pomohl s taškami. Snažila jsem se je naložit do kufru, zatímco on seděl na sedadle řidiče a netrpělivě bubnoval prsty na volant.
Cesta domů byla tichá a napjatá. Cítila jsem jeho podráždění vyzařující z něj jako teplo z kamen. Když jsme konečně zastavili na příjezdové cestě, otočil se ke mně s výrazem vyčerpání.
„Víš, mohla jsi to naplánovat lépe,“ řekl. „Mám své věci na práci.“
„Omlouvám se, Petře,“ odpověděla jsem tiše. „Nechtěla jsem tě obtěžovat.“
Neodpověděl. Místo toho vystoupil z auta a odešel do domu, nechávajíc mě samotnou s vykládáním nákupů. Když jsem se snažila s taškami, Jana vyšla ven, aby mi pomohla.
„Je mi to moc líto, mami,“ řekla s očima plnýma viny.
„To není tvoje chyba,“ ujistila jsem ji. „Jen bych si přála, aby to bylo jinak.“
V tichosti jsme přenesly tašky do kuchyně. Petr nebyl nikde k vidění; jako obvykle se stáhl do své kanceláře. Jana a já jsme společně vybalovaly nákupy, ale tíha Petrové nespokojenosti visela ve vzduchu.
Později večer, když jsem seděla sama ve svém pokoji, nemohla jsem se ubránit pocitu hlubokého smutku. Nešlo jen o nákupy nebo Petrový postoj; šlo o napětí, které to způsobovalo v mém vztahu s dcerou. Chyběly mi dny, kdy jsme si mohly povídat a smát se bez tohoto neustálého napětí.
Věděla jsem, že žádat Petra o pomoc bude vždy poslední možností. Jeho neochota a nespokojenost byly bariéry, které se zdály nepřekonatelné. A i když jsem svou dceru velmi milovala, nemohla jsem se ubránit pocitu, že náš vztah eroduje právě osoba, která by nás měla oba podporovat.
Když jsem tu noc ležela v posteli, uvědomila jsem si, že některé věci se možná nikdy nezmění. Petr bude vždy Petr a žádat ho o pomoc bude vždy mít svou cenu. Byla to hořká pilulka k polknutí, ale musela jsem ji přijmout.