„Je mi 70 a žiji sama: Moje děti mě nechtějí k sobě pustit a nevím, jak dál“

Je mi 70 let a žiji sama v malém bytě v Praze. Dny jsou dlouhé a noci ještě delší. Požádala jsem své děti, jestli bych mohla bydlet s nimi, ale odmítly. Nevím, jak dál.

Jmenuji se Marie a v tomto městě jsem žila celý svůj život. Dříve jsem milovala ten ruch a energii, která jako by pulzovala ulicemi. Ale teď je to jen hluk. Tvary kolemjdoucích jsou neznámé a město, které kdysi bylo domovem, se nyní zdá jako vězení.

Můj manžel zemřel před pěti lety a od té doby je osamělost nesnesitelná. Moje děti, Jan a Eva, mají své vlastní životy. Jan žije v Brně se svou ženou a dvěma dětmi a Eva je v Ostravě, zaneprázdněná svou kariérou. Chápu, že mají své vlastní povinnosti, ale to neznamená, že je izolace snazší snést.

Požádala jsem je oba, jestli bych mohla bydlet s nimi. Myslela jsem si, že bych mohla pomoci v domácnosti, být tam pro svá vnoučata a necítit se tak sama. Ale oba řekli ne. Jan mi řekl, že jejich dům je příliš malý a že by to nebylo fér vůči jeho ženě mít mě tam. Eva řekla, že je příliš zaneprázdněná prací a nemá čas se o mě starat.

Neobviňuji je. Mají své vlastní životy k žití. Ale zanechává mě to přemýšlet, jak mám pokračovat dál. Dny splývají do monotónní mlhy. Probudím se, udělám si šálek čaje a sedím u okna, sledujíc svět kolem sebe. Někdy se projdu kolem bloku, ale není to stejné bez někoho, s kým bych to sdílela.

Zkoušela jsem se připojit ke komunitním skupinám a účastnit se akcí v místním centru pro seniory, ale je těžké si najít nové přátele v mém věku. Většina lidí tam už má své vlastní sociální kruhy a často se cítím jako outsider.

Sváteční dny jsou nejtěžší. Dříve byly Vánoce a Velikonoce plné smíchu a radosti s rodinou kolem stolu. Teď jsou jen připomínkou toho, co jsem ztratila. Minulé Vánoce mi Jan poslal dárkovou kartu poštou a Eva mi zavolala na rychlý rozhovor předtím, než šla na večírek. Není to stejné jako mít je tady se mnou.

Přemýšlela jsem o přestěhování do domova pro seniory, ale myšlenka opustit svůj domov je děsivá. Tento byt drží tolik vzpomínek na můj život s manželem a dětmi. Je těžké si představit začínat někde jinde v mém věku.

Někdy přemýšlím, jestli by nebylo lepší prostě zmizet. Všiml by si toho někdo? Záleželo by to někomu? Je to temná myšlenka, ale je těžké ji zahnat pryč, když jste pořád sami.

Nevím, co mě čeká v budoucnosti. Snažím se zůstat pozitivní a najít radost v maličkostech, ale není to snadné. Osamělost je stálým společníkem, tíhou, která nikdy nezmizí.

Doufám, že jednoho dne moje děti pochopí, jak moc je potřebuji, jak moc by pro mě znamenala jejich přítomnost. Ale do té doby budu pokračovat ve svém každodenním životě a snažit se najít důvod pokračovat dál.