„Máma si myslí, že chceme jen její peníze: Už měsíc neotevřela dveře“

Všechno to začalo asi před měsícem. Moje matka, která byla vždy milující a starostlivá žena, se najednou změnila. Začala věřit, že já a moji sourozenci máme zájem jen o její peníze. Tento iracionální strach mezi námi vytvořil propast a teď odmítá otevřít dveře, když ji navštívíme, i když s sebou máme její vnoučata.

Maminka má 75 let a žije sama ve svém malém domku v klidné čtvrti v Brně. Vždy byla velmi nezávislá, spravovala své finance a denní aktivity bez větší pomoci. Ale nedávno se něco změnilo. Nejprve to bylo nenápadné—dělala poznámky o tom, jak jsme „příliš zaujatí“ jejími bankovními výpisy nebo jak se zdálo, že ji navštěvujeme jen tehdy, když bylo potřeba zaplatit účty.

Nejdříve jsme to považovali za neškodnou paranoiu. Koneckonců, stárnutí může přinést změny v vnímání a paměti. Ale pak začala být více hlasitá a obviňující. Volala mi pozdě v noci a obviňovala mě z toho, že plánuju vzít jí peníze. Dokonce si změnila zámky na dveřích, aniž by to někomu řekla.

Situace se vyhrotila, když přestala úplně otevírat dveře. Pamatuji si první případ velmi živě. Vzala jsem své dvě děti, její milovaná vnoučata, na návštěvu. Klepali jsme na dveře, zvonili na zvonek a dokonce jí volali na telefon, ale žádná odpověď. Slyšela jsem televizi uvnitř, takže jsem věděla, že je doma. Po asi 30 minutách snažení jsme odešli, zmatení a zranění.

To se stalo vzorcem. Pokaždé, když jsme ji navštívili, dveře zůstaly zavřené. Moji sourozenci zažili stejnou situaci. Zkoušeli jsme volat jejím přátelům a sousedům, aby ji zkontrolovali, ale všichni říkali, že se zdá být v pořádku, když ji viděli. Stále chodila nakupovat potraviny, navštěvovala kostel a dokonce se účastnila svého týdenního bridžového klubu.

V zoufalství pochopit, co se děje, jsem se obrátila na psychologa specializujícího se na gerontologické duševní zdraví. Vysvětlil mi, že moje matka může trpět bludnou poruchou nebo paranoiou, což je běžné u starších dospělých. Navrhl nám pokusit se ji nechat vyšetřit odborníkem, ale to bylo snazší říct než udělat. Jak přesvědčit někoho, kdo si myslí, že mu jdete po krku, aby šel k lékaři?

Zkoušeli jsme psát dopisy a strkat je pod dveře s vysvětlením, že ji milujeme a máme obavy o její blaho. Dokonce jsme požádali o pomoc jejího faráře s nadějí, že by k ní mohl proniknout. Ale nic nefungovalo. Dveře zůstaly zavřené.

Nejvíce srdcervoucí je vidět dopad na mé děti. Dříve milovaly návštěvy u babičky, pečení sušenek a poslouchání jejích příběhů o „starých dobrých časech.“ Teď se ptají, proč je babička nechce vidět a já pro ně nemám žádnou dobrou odpověď.

Jak týdny přešly v měsíc, naše obavy rostly. Zvažovali jsme právní možnosti jako opatrovnictví, ale to by bylo jako zrada její důvěry a nezávislosti. Navíc by to pravděpodobně potvrdilo její nejhorší obavy—že se snažíme ovládat její život a vzít jí peníze.

Jednoho dne jsem se rozhodla udělat poslední pokus. Šla jsem k jejímu domu sama a zaklepala na dveře. „Mami, to jsem já,“ řekla jsem tiše. „Chci si jen promluvit.“ Žádná odpověď nepřišla. Seděla jsem na verandě hodiny s nadějí, že vyjde ven nebo alespoň uzná mou přítomnost. Ale nikdy to neudělala.

Když jsem ten večer odjížděla, uvědomila jsem si, že tohle může být naše nová realita—rodina rozdělená strachem a nepochopením. Moje matka je stále tam venku, žije svůj život za zavřenými dveřmi a je přesvědčená, že jsme nepřátelé. A my nemůžeme udělat nic pro to, abychom změnili její názor.