„Moje matka mě citově vydírá, že s ní netrávím všechen svůj čas: Jsem zaneprázdněná matka dvou dětí“

Nikdy jsem si nepředstavovala, že by se můj vztah s matkou mohl tak napnout. Když jsem vyrůstala, byly jsme neuvěřitelně blízké. Byla mou důvěrnicí, nejlepší kamarádkou a největší podporovatelkou. Ale věci se drasticky změnily poté, co jsem se vdala a založila vlastní rodinu.

Teď je mi 32 let, jsem šest let vdaná za úžasného muže a máme dvě krásné děti. Můj syn, Tomáš, má pět let a právě začal chodit do mateřské školy, zatímco moje dcera, Anička, má dva roky a je stále doma se mnou. Moje dny jsou rozmazané školními jízdami, hracími schůzkami, přípravou jídel a snahou vměstnat nějakou práci z domova. Je to vyčerpávající, ale naplňující.

Moje matka však zdá se nechápe nebo nepřijímá, že se mé priority změnily. Volá mi několikrát denně, často pláče nebo zní rozrušeně, když nemohu všechno pustit a navštívit ji nebo si s ní hodiny povídat. Žije sama od té doby, co můj otec před třemi lety zemřel, a vím, že je osamělá. Ale její neustálé požadavky jsou ohromující.

Minulý týden byl obzvlášť těžký. Tomáš měl školní projekt na dokončení a Anička měla bolesti při růstu zubů a byla extra přilnavá. Sotva jsem měla čas se osprchovat, natož udělat výlet k matce přes celé město. Když jsem zavolala, abych to vysvětlila, propukla v pláč.

„Už mě nemiluješ,“ vzlykala. „Zajímá tě jen tvoje nová rodina.“

Její slova mě hluboce zasáhla. Snažila jsem se ji ujistit, že ji miluji nade vše, ale že jsem prostě zahlcená povinnostmi. Zavěsila mi telefon a já strávila zbytek dne cítíc se provinile a rozpolceně.

Můj manžel se snaží pomoci, kde může, ale pracuje dlouhé hodiny, aby nás uživil. Navrhuje najmout částečnou chůvu nebo dát Aničku na pár dní v týdnu do školky, aby mi ulehčil. Ale i tak pochybuji, že by to stačilo uspokojit matčinu potřebu pozornosti.

Situace vyvrcholila minulý víkend. Plánovali jsme rodinný výlet do zoo, na který se Tomáš těšil celé týdny. Právě když jsme se chystali odejít, matka zavolala v slzách a řekla, že upadla a poranila si kotník. Cítila jsem bodnutí viny, ale věděla jsem, že nemohu naše plány znovu zrušit.

Zavolala jsem jí sanitku a slíbila, že ji navštívím hned po návratu. Výlet do zoo byl sladkohořký; zatímco děti si to užily, nemohla jsem setřást pocit viny a starosti o matku.

Když jsme konečně dorazili k jejímu domu později večer, byla rozzuřená.

„Více ti záleží na zvířatech než na vlastní matce!“ křičela. „Mohla jsem být vážně zraněná!“

Snažila jsem se vysvětlit, že jsem zavolala sanitku, protože jsem nemohla nechat děti samotné, ale neposlouchala. Obvinila mě z opuštění a řekla, že si přeje, aby nikdy nevychovala tak nevděčnou dceru.

Tu noc jsem plakala až do usnutí. Emocionální nápor snahy vyvážit své povinnosti jako matka a dcera se stával nesnesitelným. Cítila jsem se jako selhání pro všechny.

Jak týdny plynuly, napětí mezi námi jen rostlo. Matka mě nadále citově vydírala a já se začala bát jejích hovorů. Moje duševní zdraví začalo trpět; byla jsem neustále úzkostná a nervózní.

Přála bych si říct, že se věci zlepšily, ale nestalo se tak. Matka odmítla hledat jakoukoli vnější pomoc nebo se připojit k sociálním skupinám, které by mohly zmírnit její osamělost. Trvala na tom, že jen já ji mohu udělat šťastnou.

Nyní je náš vztah na vlásku. Stále ji hluboce miluji, ale neustálé pocity viny a emocionální manipulace si vybírají svou daň. Jsem bezradná ohledně toho, jak to napravit bez obětování svého vlastního blaha a štěstí mé rodiny.