„Nečekaná žádost mého švagra: Co by mohl úspěšný podnikatel chtít ode mě?“
Je mi 32 let a každý rok slavím své narozeniny dvakrát. Poprvé v den, kdy jsem se narodil, a podruhé v den výročí, kdy mi moje starší sestra zachránila život. Byla deštivá noc, když naše auto sjelo ze silnice a narazilo do stromu. Byl jsem uvězněn uvnitř, v bezvědomí, zatímco moje sestra mě dokázala vytáhnout jen pár minut předtím, než auto explodovalo. Záchranné služby dorazily příliš pozdě; nebýt jí, dnes bych tu nebyl.
Moje sestra, Jana, byla vždycky mým hrdinou. Je o pět let starší než já a vždy na mě dohlížela. Je vdaná za Petra, úspěšného podnikatele, který provozuje řetězec technologických firem. Petr je ten typ člověka, který vždycky vypadá, že má všechno pod kontrolou. Je sebevědomý, charismatický a neustále zaneprázdněný svými obchodními aktivitami.
Takže když mi Petr jednoho večera z ničeho nic zavolal a požádal mě o schůzku, byl jsem zmatený. Nikdy jsme si nebyli zvlášť blízcí a nikdy neprojevil velký zájem o můj život. Nemohl jsem si pomoct a přemýšlel jsem, co ode mě potřebuje.
Domluvili jsme se na setkání v místní kavárně následující den. Když jsem vešel dovnitř, viděl jsem Petra sedět u rohového stolu, vypadal nezvykle napjatě. Pozdravil mě nuceným úsměvem a gestem mě vyzval, abych si sedl.
„Díky, že jsi přišel, Honzo,“ řekl napjatým hlasem.
„Není zač,“ odpověděl jsem se snahou znít nenuceně. „Co se děje?“
Petr se zhluboka nadechl a nervózně se rozhlédl kolem, než promluvil. „Potřebuji tvoji pomoc s něčím… osobním.“
Byl jsem překvapený. Petr mě nikdy o nic nepožádal. „Jasně, co potřebuješ?“
Na chvíli zaváhal, než pokračoval. „Udělal jsem pár špatných rozhodnutí. Finančně myslím. Investoval jsem do rizikových podniků, které nevyšly, a teď mám problémy.“
Byl jsem šokovaný. Petr vždycky vypadal tak úspěšně a pod kontrolou. „Jak špatné to je?“ zeptal jsem se.
„Špatné,“ přiznal. „Jsem na pokraji ztráty všeho. Podnikání, domu… všeho.“
Nevěděl jsem, co říct. „Jak ti můžu pomoct?“
Petr se na mě podíval s zoufalstvím v očích. „Potřebuji půjčku, Honzo. Velkou půjčku. Vím, že je to hodně na požádání, ale jsi jediný člověk, na kterého se můžu obrátit.“
Byl jsem ohromený. Neměl jsem tolik peněz na půjčení a i kdybych měl, bylo by to obrovské riziko. „Petře, nemám tolik peněz,“ řekl jsem upřímně.
Vzdychl a prohrábl si vlasy rukou. „Chápu to. Jen… nevěděl jsem, kam jinam se obrátit.“
Seděli jsme v tichu několik minut, než Petr znovu promluvil. „Je tu ještě jedna věc,“ řekl tiše.
„Co to je?“ zeptal jsem se.
„Potřebuji, abys to mezi námi udržel v tajnosti,“ řekl naléhavě. „Jana o tom nic neví a nechci, aby se to dozvěděla.“
Pomalu jsem přikývl. „Dobře, nic neřeknu.“
Petr mi poděkoval a opustil kavárnu vypadající poraženější než kdy jindy.
Během následujících týdnů jsem nemohl přestat myslet na náš rozhovor. Cítil jsem se provinile za to, že mu nemůžu pomoci, ale zároveň jsem byl naštvaný, že se dostal do takové situace.
Jednoho večera mi Jana zavolala v slzách. „Honzo, je to Petr,“ vzlykala. „Je pryč.“
„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se s těžkým srdcem.
„Nechal dopis,“ řekla skrz slzy. „Už nemohl snést ten tlak.“
Pocítil jsem vlnu viny. Kdybych mu jen mohl pomoci…
Petrův odchod zanechal v našich životech prázdnotu, kterou nikdy nelze zaplnit. Jana byla zdrcená a já nemohl setřást pocit, že jsem ho zklamal.
Každý rok na své druhé narozeniny si připomínám, jak mi moje sestra zachránila život před tolika lety. Ale teď je to také připomínka toho, jak jsem nedokázal zachránit jejího manžela, když mě nejvíc potřeboval.