„Mít dítě ve 40 a nerozmazlovat ho je nemožné“: Matka vychovala sobeckého syna a teď neví, jak si s ním poradit

Mít dítě ve 40 a nerozmazlovat ho je nemožné. Zeptejte se jakéhokoli rodiče, který se rozhodl mít dítě později v životě, a určitě vám to potvrdí. Tak to prostě chodí, ale můj manžel a já jsme s tím nemohli nic dělat. Snažili jsme se o dítě, ale neměli jsme štěstí. Ani o tom nechci mluvit. Teď čelíme důsledkům našich činů.

Jmenuji se Lenka a měla jsem svého syna, Tomáše, když mi bylo 40 let. Můj manžel, Petr, a já jsme se roky snažili o početí, ale prostě se nám to nedařilo. Prošli jsme nesčetnými léčbami neplodnosti a emocionální zátěž byla obrovská. Když jsem konečně otěhotněla, byli jsme nadšení. Tomáš byl náš zázračný dítě a chtěli jsme mu dát celý svět.

Od chvíle, kdy se Tomáš narodil, jsme ho zahrnovali láskou a pozorností. Chtěli jsme nahradit všechny ty roky, kdy jsme na něj čekali. Kupovali jsme mu nejlepší oblečení, nejnovější hračky a přihlašovali ho do všech možných aktivit. Chtěli jsme, aby měl všechno, co jsme my nikdy neměli.

Jak Tomáš rostl, pokračovali jsme v uspokojování každého jeho přání. Pokud něco chtěl, dostal to. Pokud se mu něco nelíbilo, změnili jsme to. Nikdy jsme nechtěli, aby se cítil ochuzený nebo nešťastný. Ale jak čas plynul, začali jsme si všímat změny v Tomášově chování.

Stal se náročným a nárokovým. Očekával, že mu vše bude podáno na stříbrném podnose. Nevážil si věcí, které měl, a vždy chtěl víc. Když nedostal to, co chtěl, házel záchvaty vzteku a málo bral ohled na pocity ostatních.

Snažili jsme se nastavit hranice a učit ho hodnotě tvrdé práce a vděčnosti, ale bylo už pozdě. Tomáš si zvykl dostávat vše bez jakéhokoli úsilí. Stal se sobeckým a egocentrickým.

Teď je Tomášovi 18 let a my jsme na pokraji sil. Odmítá si najít práci nebo jakkoli přispět do domácnosti. Tráví dny hraním videoher a scházením se s přáteli, kteří jsou stejně nárokoví jako on. Nemá žádný respekt k nám ani k nikomu jinému.

Snažili jsme se s ním mluvit, rozumně mu vysvětlovat situaci a dokonce vyhledat odbornou pomoc, ale nic nezabírá. Nevidí nic špatného na svém chování a věří, že mu svět dluží všechno.

Petr a já jsme vyčerpaní a zlomení srdcem. Milujeme svého syna nade vše, ale nevíme, jak k němu proniknout. Bojíme se, že jsme vytvořili monstrum, které nikdy nebude schopno fungovat v reálném světě.

Často přemýšlíme, jestli by věci byly jiné, kdybychom měli Tomáše mladší. Možná bychom měli více energie a trpělivosti nastavit pevné hranice od začátku. Možná bychom necítili potřebu kompenzovat všechny ty roky čekání na něj.

Ale teď už je na možná pozdě. Můžeme jen doufat, že si Tomáš jednoho dne uvědomí chyby svého chování a změní se k lepšímu. Do té doby nám nezbývá než čelit důsledkům našich činů.