„Místo aby se sám staral o naše dítě, obrátil se na svou matku: Moje kamarádka mi řekla, že je to moje chyba“

Jana vždy byla tím typem člověka, který dával ostatní na první místo. Ve 29 letech byla novopečenou maminkou na mateřské dovolené, snažící se zvládnout výzvy mateřství a zároveň udržet zdání normálnosti ve svém manželství. Vždy věřila, že podpora jejího manžela Petra je klíčová pro jejich vztah. Nechtěla ho zatěžovat svými problémy, zvláště teď, když měli novorozeného syna Tomáše.

Před narozením Tomáše měli Jana a Petr relativně hladký vztah. Oba pracovali na plný úvazek a sdíleli domácí povinnosti. Jana byla pečlivá v tom, aby Petra nepřetěžovala svými problémy, věřila, že šťastný manžel znamená šťastný domov. Ale po narození Tomáše se všechno změnilo.

Bezesné noci, neustálé krmení a nekonečné přebalování si na Janě vybraly svou daň. Byla vyčerpaná a přetížená, ale stále se snažila udržet domácnost a být tu pro Petra. Doufala, že Petr více pomůže s Tomášem, ale ta pomoc nikdy nepřišla.

Petr se zdál být nevšímavý k Janiným problémům. Pokračoval ve své rutině, jako by se nic nezměnilo. Chodil do práce, vracel se domů a očekával večeři na stole. Když Jana požádala o pomoc s Tomášem, Petr často říkal, že je příliš unavený nebo že neví, jak se o dítě postarat. Místo aby se učil a snažil se, obrátil se na svou matku pro pomoc.

Petrova matka, Marie, byla více než ochotná zasáhnout. Zbožňovala Tomáše a ráda se o něj starala, kdykoli ji Petr požádal. I když Jana ocenila Mariinu pomoc, nemohla se zbavit pocitu, že Petr zanedbává své povinnosti jako otec. Cítila se osamělá a nepodporovaná.

Jednoho večera se Jana svěřila své nejlepší kamarádce Lucii. Vylila si srdce a vysvětlila, jak Petr spoléhá na svou matku místo aby se sám zapojil jako otec. Lucie trpělivě poslouchala a pak nabídla svůj pohled na věc.

„Jano, nerada to říkám, ale je to částečně tvoje chyba,“ řekla Lucie jemně. „Vždycky jsi se snažila dělat všechno sama a nezatěžovat Petra svými problémy. Pravděpodobně si myslí, že to všechno zvládneš sama, protože to jsi vždycky dělala.“

Jana byla Luciinými slovy zaskočena. Nikdy ji nenapadlo, že její snaha chránit Petra před stresem mohla přispět k jeho nedostatku zapojení. Cítila výčitky svědomí, ale také vlnu frustrace. Proč by měla nést tíhu všeho jen proto, že se snažila být ohleduplná?

Odhodlaná řešit problém, rozhodla se Jana mít upřímný rozhovor s Petrem. Vysvětlila mu, jak je přetížená a jak moc potřebuje jeho podporu. Petr poslouchal, ale zdál se být lhostejný.

„Chápu to, Jano,“ řekl. „Ale moje máma má s dětmi více zkušeností. Je to takhle prostě jednodušší.“

Jana cítila v krku knedlík. Uvědomila si, že Petr se nezmění. Byl spokojený s tím, že spoléhá na svou matku a nechává Janu samotnou bojovat. Tíha tohoto uvědomění jí zlomila ducha.

Dny se změnily v týdny a Janina zášť rostla. Cítila se uvězněná v cyklu vyčerpání a osamělosti. Její vztah s Petrem se zhoršoval a oni se od sebe stále více vzdalovali. Jednou milující partnerství, které sdíleli, nyní připomínalo vzdálenou vzpomínku.

Janina mateřská dovolená nakonec skončila a ona se vrátila do práce, kde musela žonglovat mezi prací a mateřstvím s minimální podporou od Petra. Napětí si vybralo svou daň na jejím duševním i fyzickém zdraví. Často přemýšlela, jestli by věci byly jiné, kdyby od začátku stanovila jasnější hranice.

Na konci Jana získala tvrdou lekci o důležitosti komunikace a sdílených povinností ve vztahu. Slova její kamarádky Lucie jí stále zněla v hlavě: „Je to částečně tvoje chyba.“ I když bylo bolestivé to slyšet, uvědomila si díky tomu, že musí bojovat za sebe a požadovat podporu, kterou si zaslouží.