„Babička Růženčiny Ranní Povinnosti“

Babička Růženčiny Ranní Povinnosti

Minulou středu se babička Růženka probudila ještě před východem slunce. Starý statek byl stále zahalen tmou, ale ona se pohybovala s lehkostí někoho, kdo to už tisíckrát dělal. Nazula si své ošoupané boty, přehodila přes sebe tlustý vlněný šál a zamířila do kuchyně. Dům byl tichý kromě vrzání dřevěných podlah pod jejími kroky.

Naplňila malý kbelík krmivem pro slepice a vyšla do chladného ranního vzduchu. Obloha byla tmavě modrá, naznačující blížící se úsvit. Babička Růženka šla po známé cestě ke stodole, její dech byl viditelný v chladném vzduchu. Stodola stála jako tichý strážce, její červená barva se loupala a střecha se mírně prohýbala.

Když se přiblížila, slyšela měkké kdákání slepic uvnitř. Otevřela dveře stodoly a uvítal ji sbor kdákání a kvokání. Slepice věděly, že je čas na krmení. Babička Růženka rozházela krmivo na zem a sledovala, jak slepice dychtivě zobají. Přecházela od jednoho kurníku k druhému, sbírala vejce a jemně je ukládala do košíku.

Právě když se chystala odejít, uslyšela hlas volající ji z druhé strany plotu. Byla to paní Nováková, její sousedka. Paní Nováková byla starší žena s laskavou tváří a zahradou, kterou záviděla celá čtvrť. Byla zaneprázdněná péčí o své růže, ale zastavila se, když uviděla babičku Růženku.

„Růženko! Vlastně, je něco, co bys měla vědět…“ hlas paní Novákové se ztrácel a vypadala váhavě.

Babička Růženka přešla k plotu, její zvědavost byla vzbuzená. „Co se děje, Marie?“ zeptala se.

Paní Nováková se zhluboka nadechla předtím, než promluvila. „Viděla jsem někoho u tvé stodoly včera večer. Byla tma, ale rozeznala jsem postavu. Potulovali se kolem a nevypadalo to, že by měli dobré úmysly.“

Babičce Růžence přeběhl mráz po zádech. Stodola byla stará, ale obsahovala mnoho vzpomínek a pokladů z minulosti její rodiny. Poděkovala paní Novákové za varování a spěchala zpět do domu, její mysl byla plná myšlenek na to, kdo to mohl být a co mohli chtít.

Zbytek dne uběhl jako v mlze. Babička Růženka nemohla setřást pocit neklidu. Neustále se dívala z okna, napůl očekávajíc, že znovu uvidí někoho potulovat se kolem. Když padla noc, ujistila se, že všechny dveře a okna jsou pevně zavřená.

Druhý den ráno se probudila ještě dříve než obvykle. Popadla baterku a zamířila do stodoly, odhodlaná zjistit, jestli něco chybí nebo je mimo místo. Když se přiblížila, všimla si něčeho zvláštního. Dveře stodoly byly mírně pootevřené.

Srdce jí bušilo v hrudi, když tlačila dveře otevřené. Uvnitř na první pohled vše vypadalo normálně. Slepice měkce kdákaly a kbelík s krmivem byl tam, kde ho nechala. Ale pak si toho všimla – jedna ze starých dřevěných truhlic v rohu byla otevřená.

Babička Růženka k ní přešla s třesoucíma se rukama. Truhla obsahovala staré rodinné fotografie, dopisy a další památky. Rychle ji prohledala, snažíc se zjistit, jestli něco chybí. K jejímu úlevě vypadalo vše na svém místě.

Ale pak to našla – jedinou fotografii ležící na vrchu truhly, která tam předtím nebyla. Byla to fotografie jejího zesnulého manžela, pořízená před mnoha lety. Na zadní straně fotografie někdo napsal zprávu červeným inkoustem: „Tím to nekončí.“

Babičce Růžence kleslo srdce při uvědomění si, že ten, kdo se potuloval kolem její stodoly, nehledal jen materiální věci. Šlo jim o něco mnohem osobnějšího.

Věděla, že musí zjistit, kdo to byl a proč cílili na její rodinu. Ale prozatím mohla jen čekat a doufat, že se nevrátí.