„Věděla, že můj manžel má bývalou manželku a syna, ale nikdy nečekala, že se objeví u našich dveří“

Alena vždy věděla, že její manžel, Tomáš, má minulost. Byl už jednou ženatý a měl syna jménem Pavel. Když spolu začali chodit, Tomáš byl upřímný ohledně svého předchozího manželství. Alena si jeho upřímnosti vážila a myslela si, že to zvládne. Koneckonců, každý má nějakou minulost, že?

Prvních pár let jejich manželství se zdálo být dokonalých. Tomáš byl milující manžel a měli krásnou dceru jménem Eliška. Alena měla pocit, že žije v pohádce. Ale pohádky jsou jen to—příběhy. Realita má způsob, jak se vkrást, když to nejméně čekáte.

Jedno deštivé odpoledne, když Alena připravovala večeři, zazvonil zvonek. Otřela si ruce do utěrky a šla otevřít. Na verandě stála žena a dospívající chlapec. Žena vypadala povědomě, ale Alena si ji hned nevybavila. Pak jí to došlo—byla to Jana, Tomášova bývalá manželka, a ten chlapec musel být Pavel.

„Ahoj, já jsem Jana,“ řekla žena s hlasem plným nervozity a vzdoru. „Tohle je Pavel. Potřebujeme mluvit s Tomášem.“

Aleně se sevřelo srdce. Nikdy se s Janou osobně nesetkala a rozhodně nečekala, že se objeví neohlášená. Pozvala je dovnitř a snažila se maskovat své nepohodlí zdvořilostí.

Tomáš vešel do obývacího pokoje a jeho tvář zbledla, když uviděl svou bývalou manželku a syna. „Jano? Pavle? Co tady děláte?“

Jana se zhluboka nadechla. „Tomáši, potřebujeme tvou pomoc. Pavel má problémy ve škole a já to už sama nezvládám.“

Tomáš se podíval na Alenu, která stála v rohu a držela Elišku za ruku. „Proč jsi mi nezavolala?“ zeptal se napjatým hlasem.

„Volala jsem,“ odpověděla Jana s úzkým pohledem. „Nikdy jsi neodpověděl.“

Napětí v místnosti bylo hmatatelné. Alena se cítila jako cizinec ve vlastním domě. Sledovala, jak se Tomáš a Jana hádají, jejich hlasy se zvyšovaly s každou minutou. Pavel stál tiše s očima upřenýma na podlahu.

Po tom, co se zdálo jako věčnost, se Tomáš obrátil k Aleně. „Omlouvám se, ale musím jim pomoci. Pavel je můj syn.“

Alena přikývla s hrdlem sevřeným emocemi. Chápala důležitost rodiny, ale tohle bylo příliš moc a příliš brzy. Měla pocit, že se jí svět hroutí kolem ní.

Během následujících týdnů trávil Tomáš stále více času s Janou a Pavlem. Chyběl na večeřích, vynechával rodinné výlety a dokonce začal zůstávat venku dlouho do noci. Alena se snažila být podpůrná, ale nemohla setřást pocit zrady.

Jednoho večera, když ukládala Elišku do postele, přišel Tomáš domů vypadající vyčerpaně. „Musíme si promluvit,“ řekl s hlasem těžkým lítostí.

Alena se připravila na nejhorší. „Co se děje?“

„Myslím, že bude nejlepší, když se na nějaký čas odstěhuji,“ řekl Tomáš a vyhýbal se jejímu pohledu. „Pavel mě teď potřebuje a nemůžu být na dvou místech najednou.“

Aleně se do očí nahrnuly slzy. „A co my? Co Eliška?“

Tomáš si povzdechl. „Miluji vás obě, ale musím udělat to, co je správné pro Pavla.“

Alena měla pocit, že dostala ránu do žaludku. Sledovala, jak si Tomáš balí věci a odchází bez ohlédnutí.

Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Tomášovy návštěvy byly stále méně časté až nakonec přestaly úplně. Alena se snažila udržet věci pohromadě kvůli Elišce, ale bolest ze ztráty manžela byla nesnesitelná.

Jednoho dne dostala od Tomáše dopis. Byl stručný a k věci: rozhodl se zůstat s Janou a Pavlem natrvalo. Omluvil se za způsobenou bolest, ale řekl, že musí být tam pro svého syna.

Alena dopis zmuchlala v ruce a slzy jí stékaly po tváři. Uvědomila si, že muž, kterého si myslela, že zná, byl jen sobecký narcista, který opustil svou rodinu v době, kdy ho nejvíce potřebovala.

Na konci Alena zjistila, že skuteční muži jsou nezapomenutelní jen v knihách. Ve skutečnosti jsou sobečtí a pyšní a žijí z vlastních potřeb zatímco ostatní nechávají sbírat střepy.