„Mít dítě ve 40 a nerozmazlovat ho je nemožné“: Matka vychovala sobeckého syna a teď neví, jak si s ním poradit

Mít dítě ve 40 a nerozmazlovat ho je nemožné. Zeptejte se jakéhokoli rodiče, který se rozhodl mít dítě později v životě, a určitě vám to potvrdí. Takový je prostě život, ale můj manžel Jakub a já jsme s tím nemohli nic dělat. Snažili jsme se o dítě roky, ale neměli jsme štěstí. Ani nechci mluvit o nespočetných návštěvách lékařů, léčbách a zlomených srdcích, které jsme zažili.

Když konečně přišel do našeho života Lukáš, byl to náš zázrak. Byli jsme nadšení a odhodlaní mu dát vše, co jsme během těch dlouhých let čekání postrádali. Ale teď, když se Lukáš blíží ke svým 16. narozeninám, nemohu se ubránit pocitu, že naše dobře míněné snahy se obrátily proti nám.

Od chvíle, kdy se Lukáš narodil, jsme ho s Jakubem zahrnovali láskou, pozorností a materiálními věcmi. Chtěli jsme dohnat ztracený čas a zajistit, aby se nikdy necítil ochuzený. Lukáš měl to nejlepší ze všeho—oblečení, hračky, gadgety—co si jen vzpomenete. Mysleli jsme si, že děláme správnou věc tím, že mu dáváme všechny tyto věci, ale neuvědomili jsme si, že vytváříme monstrum.

Lukáš vyrůstal s přesvědčením, že svět se točí kolem něj. Nikdy nemusel pracovat pro nic nebo čelit zklamání, protože jsme vždy zajistili, aby dostal to, co chtěl. Když měl záchvat vzteku, ustoupili jsme. Když chtěl něco drahého, koupili jsme to. Mysleli jsme si, že ho děláme šťastným, ale ve skutečnosti jsme ho připravovali na neúspěch.

Nyní je Lukáš teenager a jeho pocit nároku jen zesílil. Očekává, že mu vše bude podáno na stříbrném podnose a nemá žádný pojem o tvrdé práci nebo odpovědnosti. Odmítá dělat domácí práce, nebere své studium vážně a chová se k nám s očividnou neúctou.

Jakub a já jsme na konci svých sil. Snažili jsme se s Lukášem mluvit o jeho chování, ale on nás jen odbývá nebo se stává defenzivním. Pokusili jsme se nastavit hranice a prosadit pravidla, ale on je ignoruje nebo najde způsoby, jak nás manipulovat k tomu, abychom ustoupili. Je to jako bychom byli uvězněni v nekonečném cyklu rozmazlování a lítosti.

Jednoho obzvláště těžkého večera, po dalším hádce s Lukášem o jeho špatných známkách a nedostatku snahy, jsme si s Jakubem sedli a diskutovali o našich možnostech. Uvědomili jsme si, že musíme přijmout drastická opatření, pokud někdy doufáme v obrat k lepšímu.

Rozhodli jsme se omezit luxus a výsady, na které byl Lukáš zvyklý. Vzali jsme mu drahé gadgety, omezili kapesné a trvali na tom, aby začal přispívat k domácím pracím. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděli jsme, že je to nutné.

Lukášova reakce byla výbušná. Obvinil nás z nespravedlnosti a z toho, že mu ničíme život. Odmítl dodržovat naše nová pravidla a dokonce hrozil odchodem z domova. Zlomilo mi srdce vidět ho tak rozzlobeného a zatrpklého, ale věděla jsem, že musíme zůstat silní.

Týdny se změnily v měsíce a napětí v našem domě jen rostlo. Lukášovo chování se nezlepšilo; naopak se stalo ještě více vzpurným. Začal vynechávat školu, stýkat se s nesprávnou partou a dostávat se do problémů se zákonem.

Jakub a já jsme se cítili jako selhání jako rodiče. Snažili jsme se tak tvrdě dát Lukášovi vše, co chtěl, ale tím jsme zanedbali učit ho hodnotám tvrdé práce, úcty a odpovědnosti. Nyní platíme cenu za naše chyby.

Když tu sedím a píšu toto, nemohu se ubránit otázce, zda je pro Lukáše ještě naděje. Chci věřit, že se může změnit, že se může poučit ze svých chyb a stát se lepším člověkem. Ale hluboko uvnitř se bojím, že je už příliš pozdě.

Mít dítě ve 40 a nerozmazlovat ho je nemožné. Naučili jsme se to tvrdou cestou. A teď nám zůstává bolestná realita sobeckého syna, který neví, jak se orientovat ve světě bez toho, aby mu bylo vše podáváno na stříbrném podnose.