„Požádala jsem svou matku, aby přestala navštěvovat náš domov: Její chování rozděluje naše děti“

Když jsem se vdala za Gabriela, myslela jsem si, že naše smíšená rodina bude prosperovat. Oba jsme měli děti z předchozích vztahů—můj syn Vojta, kterému je 10 let, a Gabrielův syn Jakub, kterému je 8 let. Společně máme také dceru Aničku, které jsou 4 roky. Zpočátku se zdálo, že je vše perfektní. Chlapci spolu dobře vycházeli a Anička své starší bratry zbožňovala. Ale situace se zhoršila, když moje matka začala častěji navštěvovat.

Moje matka měla vždy slabost pro Vojtu. Prakticky ho vychovala, zatímco jsem pracovala na dvou zaměstnáních, abychom vyšli s penězi. Když jsem se vdala za Gabriela, byla podporující, ale vzdálená. Její návštěvy se však staly častějšími po narození Aničky. Zpočátku jsem si myslela, že chce trávit čas se svou novou vnučkou, ale rychle se ukázalo, že její pozornost je zaměřena výhradně na Vojtu.

Pokaždé, když přišla na návštěvu, přinesla dárky a dobroty výhradně pro Vojtu. Dala mu novou hračku nebo pytlík jeho oblíbených bonbónů a řekla mu, aby si to nechal pro sebe. „Nemusíš se dělit s Jakubem,“ říkala dost nahlas, aby to Jakub slyšel. „Tohle je jen pro tebe, protože jsi výjimečný.“

Gabriel a já jsme se snažili problém řešit diplomaticky. Požádali jsme ji, aby přinesla něco malého pro všechny děti, pokud vůbec cítila potřebu přinášet dárky. Ale ona naše obavy odmítla s tím, že „Vojta je můj první vnuk; zaslouží si zvláštní zacházení.“

Situace se rychle vyhrotila. Vojta začal své nové hračky předvádět před Jakubem, který se pak rozčiloval a vybuchoval. Chlapci se začali neustále hádat a jejich kdysi silné pouto se rozpadalo. Dokonce i Anička si všimla napětí a začala napodobovat Vojtovo chování, odmítajíc se dělit o své hračky s Jakubem.

Jednoho večera, po dalším hádce mezi chlapci, jsme si s Gabriel sedli s mou matkou k vážnému rozhovoru. „Mami, tvé zvýhodňování způsobuje problémy,“ řekla jsem. „Chlapci se neustále hádají a ovlivňuje to celou naši rodinu.“

Podívala se na mě s kombinací vzdoru a zranění. „Nevidím v tom žádný problém,“ odpověděla. „Vojta si zaslouží víc, protože toho prožil víc.“

Gabriel se snažil udržet klidný tón hlasu. „Chápeme, že Vojtu miluješ, ale tvé chování ubližuje Jakubovi a způsobuje napětí v našem domově.“

Moje matka odfrkla a vstala. „Pokud mě tady nechcete, tak to prostě řekněte,“ prskla.

Zhluboka jsem se nadechla a řekla slova, která jsem nikdy nechtěla vyslovit. „Mami, dokud nebudeš schopná zacházet se všemi dětmi stejně, myslím, že bude nejlepší, když sem nebudeš chodit.“

Vyšla z domu a práskla za sebou dveřmi. Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Gabriel mě objal kolem ramen, zatímco jsem bojovala se slzami. „Udělala jsi správnou věc,“ zašeptal.

Ale škoda už byla napáchána. Vztah mezi chlapci se nadále zhoršoval. Vojta se stal více uzavřeným a většinu času trávil ve svém pokoji. Jakub začal mít problémy ve škole a jeho známky klesaly, jak se snažil vyrovnat s emocionálním napětím doma.

Anička, příliš malá na to, aby plně pochopila, co se děje, se stala přilnavou a úzkostnou. Náš kdysi šťastný domov byl nyní plný napětí a zášti.

Uplynuly měsíce a moje matka se nikdy neozvala. Hádky mezi chlapci byly méně časté, ale o to intenzivnější, když k nim došlo. Gabriel a já jsme zkusili rodinnou terapii, ale rány byly hluboké.

Jednou večer, když jsem ukládala Aničku do postele, podívala se na mě svýma velkýma nevinnýma očima a zeptala se: „Mami, proč babička nemá ráda Jakuba?“

Neměla jsem pro ni odpověď. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo držet ji blízko sebe a doufat, že jednoho dne naše rodina najde způsob, jak se uzdravit.